Écu
Écu je tradiční francouzské označení mincí, jehož jméno vychází z latinského scutum – štít. Poprvé se objevilo za Ludvíka IX. roku 1266 u zlatého écu s královským znakem. V dalších staletích vznikaly i stříbrné écu a název přežil až do doby před frankem.
Řazení produktů
Výpis produktů
Ovládací prvky výpisu
Écu patří k nejznámějším názvům francouzského mincovnictví a jeho smysl je přímo vepsán do vzhledu ražeb: slovo vychází z latinského scutum, tedy „štít“, a odkazuje na erbovní znamení na minci. První écu bylo zlaté a nechal je razit král Ludvík IX. roku 1266 v době, kdy Francie hledala spolehlivější velké nominály vedle drobných denárů. Název se rychle ujal právě díky čitelné symbolice královské moci a státní autority.
V průběhu pozdního středověku a novověku se pod označením écu objevovalo více typů, jejichž hodnota i přesná podoba se měnily podle mincovních řádů a potřeb státních financí. Vedle zlatých variant se postupně prosadily i stříbrné écu, které lépe odpovídaly každodennímu oběhu i větším platbám. Francouzská praxe často pojmenovávala jednotlivé typy podle motivu, takže se v dějinách setkáme s názvy, jež vycházejí z vyobrazení štítu, koruny nebo dalších znaků.
Écu zároveň ukazuje, jak se peněžní názvy šířily mezi zeměmi a jazyky. Příbuzná slova se objevují i v dalších románských tradicích a v angličtině bývalo écu někdy překládáno jako „francouzská koruna“, protože šlo o srovnatelný typ vyšší mince. V hospodářském životě Francie se écu udrželo dlouho jako srozumitelný pojem pro hodnotnější platidlo, i když se měnové poměry proměňovaly.
Před koncem 18. století bylo écu součástí systému, který byl postupně nahrazen reformami Francouzské revoluce. Přechod k franku znamenal nový řád a jiné vymezení jednotek, přesto však slovo écu v běžné řeči ještě dlouho přežívalo jako tradiční označení pro „velkou“ stříbrnou minci. V dějinách tak écu představuje především příběh francouzské státnosti, proměn mincovních standardů a symboliky, která dala penězům jejich jméno.





