Feniky

Feniky (fenyky) byly původně drobné mince ražené zejména v německé a rakouské oblasti a jejich název se už v raném středověku používal i pro německý denár. V době, kdy se peněžní oběh opíral hlavně o malé stříbrné hodnoty, se fenik stal praktickou jednotkou každodenních plateb i účetních přepočtů. V různých regionech se však lišila podoba i kvalita ražeb, což odpovídalo roztříštěným politickým poměrům a místním mincovním právům.

Vedle běžných oboustranných ražeb se v některých oblastech objevily i feniky ražené na širším, místy zvlněném střížku, které získaly částečně charakter brakteátu; tyto kusy se uvádějí i jako polobrakteáty. Později se vývoj části této skupiny ve 15. století přiblížil tzv. dutým mincím, známým pod názvy jako Hohlpfennig či Dünnpfennig. Proměna tvaru i technologie dobře ukazuje, jak se drobné mince přizpůsobovaly potřebám oběhu i mincovní praxi.

V českých zemích měly významnou stopu vídeňské feniky, které od konce 14. a v průběhu 15. století ve velkém pronikaly na naše území a byly dokonce napodobovány. Fenik se v pozdním středověku uplatnil i jako drobná oběžná mince vázaná na pražský groš, kdy se uváděl poměr 1/7 pražského groše. Se zhoršováním stříbrného obsahu se v praxi rozlišoval horší černý fenik a lepší bílý fenik, což odráželo kolísání kvality drobné měny.

V novověku přežíval fenik jako srozumitelné označení nejmenších hodnot a v německém prostředí se po sjednocení měnových poměrů stal od roku 1871 nominálně nejnižší německou mincí. Pojem fenik tak spojuje dlouhou historickou osu od raně středověkých denárových tradic přes pozdně středověký oběh ve střední Evropě až po moderní státní měnové uspořádání.