Hliníkové mince
Hliníkové mince představují moderní kategorii oběžných i pamětních ražeb využívající lehký a ekonomický kov odolný vůči korozi. Hliník se v mincovnictví masově rozšířil ve 20. století jako levná alternativa tradičních kovů. Jeho nízká hmotnost a snadné zpracování učinily z hliníkových mincí praktické platidlo zejména pro drobné nominály v období ekonomických krizí a poválečné obnovy.
Výpis produktů
Ovládací prvky výpisu
Hliníkové mince se poprvé objevily koncem 19. století, kdy byl hliník ještě považován za vzácný kov. První hliníkové mince razila Britská východní Afrika roku 1907. Masové rozšíření nastalo během první světové války, kdy válčící státy nahrazovaly měď a nikl strategicky důležité pro zbrojní průmysl. Německo, Rakousko-Uhersko i Francie zavedly hliníkové drobné mince. Výroba byla jednoduchá, ale mince trpěly rychlým opotřebením a ztrátou detailů.
Velký rozmach zažily hliníkové mince v meziválečném období a během hospodářské krize. Výmarská republika razila inflační hliníkové rentenpfennigy, Československo používalo hliník pro haléře od roku 1953. Po druhé světové válce se hliník stal standardním materiálem pro nejnižší nominály v mnoha zemích. Italské liry, francouzské centimy, východoněmecké pfennigy či polské grosze byly raženy z čistého hliníku nebo jeho slitin. Lehkost mincí však způsobovala praktické problémy - vítr je odnášel a obtížně se s nimi manipulovalo.
Pro numismatiky mají hliníkové mince specifickou hodnotu. Dokumentují ekonomické krize 20. století a období materiálového nedostatku. Zachovalost je klíčová, protože hliník snadno oxiduje a vytváří matný povlak. Ostře ražené kusy s původním leskem jsou vzácné. Sběratelé oceňují kompletní ročníkové sady a varianty. Moderní mincovny používají hliníkové slitiny s hořčíkem nebo manganem pro zlepšení vlastností. Zajímavostí jsou zkusmé ražby luxusních mincí v hliníku - například hliníkové napoleondory či svatováclavské dukáty představují numismatické kuriozity vysoké hodnoty.




