Marky

Marky mají kořeny ve středověkém váhovém systému, kdy kolínská marka představovala jednotku hmotnosti stříbra asi 234 gramů používanou pro ražbu mincí. Název pochází ze starogermánského marka znamenající znamení nebo hranice. Vývoj marky od váhové jednotky přes severněmeckou měnu až po symbol poválečné prosperity dokumentuje tisíciletou ekonomickou historii germánského prostoru.

Středověká marka sloužila primárně jako účetní jednotka rovnající se 160 fenigům nebo dvěma třetinám libry. Lübecká marka hanzovních měst představovala důležitý obchodní standard Baltského moře. Braniborská, meklenburská či pomořanská marka dokumentují regionální rozmanitost německého mincovnictví. Kolínská marka jako váhový standard ovlivnila ražbu tolarů a grošů po celé Svaté říši římské.

Zlatá marka zavedená Německým císařstvím roku 1873 představovala první jednotnou německou měnu. Říšská zlatá marka obsahovala 0,358 gramu zlata podle zlatého standardu a rychle se etablovala jako stabilní mezinárodní měna. Dvacetimarkové a desetimarkové zlaté mince s portréty německých panovníků patří mezi nejkrásnější ražby wilhelmovské éry. Stříbrné pětimarky s říšskou orlicí dokumentují prosperitu sjednoceného Německa.

Výmarská republika transformovala marku v papírovou měnu znehodnocenou hyperinflací. Inflační marky roku 1923 dosahovaly nominálních hodnot bilionů, což vedlo k zavedení říšské marky (Reichsmark) v poměru bilion ku jedné. Nacistické marky s hákovým křížem a říšskou orlicí sloužily propagandistickým účelům a financování válečné mašinerie.

Poválečné Německo zavedlo roku 1948 německou marku (Deutsche Mark) v západních zónách. D-Mark se díky měnové reformě Ludwiga Erharda stala symbolem wirtschaftswunder – německého hospodářského zázraku. Kvalitní ražby s portréty významných osobností německé kultury nebo alegoriemi odrážely demokratické hodnoty. Bundesbanka zajistila stabilitu marky, která se stala druhou nejdůležitější rezervní měnou po dolaru.

Východoněmecká marka (Mark der DDR) existovala paralelně od roku 1948 do sjednocení 1990. Socialistické marky s motivy dělníků, družstevníků a státního znaku dokumentují čtyřicet let komunistického režimu. Hliníkové mince nízké kvality kontrastovaly se západoněmeckými ražbami, symbolizujíce ekonomickou propast mezi oběma státy.

Finská marka (markka) používaná od roku 1860 do zavedení eura představovala severskou variantu. Estonská marka meziválečného období, polská marka okupačního období nebo konvertibilní marka Bosny a Hercegoviny dokumentují širší vliv německého měnového systému.

Pro současné sběratele představují marky klíčový obor středoevropské numismatiky. Historická hodnota spočívá v dokumentaci německých dějin od středověké roztříštěnosti přes císařskou velikost, inflační katastrofu, nacistickou diktaturu, poválečné rozdělení až po znovusjednocení a evropskou integraci, kdy marka ustoupila společnému euru.