Mince Alexandra Severa

Mince Alexandra Severa odkazují k panovníkovi, jehož vláda stojí na rozhraní relativního klidu a nastupující bouře 3. století. Alexandr Severus (208–235) se stal císařem roku 222 jako velmi mladý, přičemž významný vliv na dvůr měla jeho matka Julia Mamaea. Řím v té době hledal rovnováhu po předchozích otřesech a snažil se obnovit představu řádu, který by spojoval autoritu císaře s tradicí senátu a práva. Alexandr bývá v pramenech líčen jako panovník s důrazem na umírněnost a správu, i když skutečná mocenská situace byla složitější.

Zahraniční politika ukazuje, jak se měnily hrozby na okrajích impéria. Na východě se objevil nový soupeř: sásánovská Persie, která vystřídala Parthy a postupovala agresivněji vůči římským državám. Alexandr podnikl tažení na východ, jehož cílem bylo posílit postavení Říma, zároveň však bylo patrné, že dlouhé hranice vyžadují stále větší vojenské zdroje. Na severu se zvyšoval tlak germánských skupin, což nutilo císaře přesouvat armády a řešit obranu podunajské i rýnské hranice.

Uvnitř říše sílily potíže s financováním armády, se stabilitou měny a s narůstajícím vlivem vojska na volbu císaře. Alexandr se pokoušel o kompromisy a o vyjednávání, což mohlo působit jako rozumná státnická strategie, ale u části armády vyvolávalo dojem slabosti. Právě napětí mezi dvorskou politikou a očekáváním vojáků se stalo pro jeho vládu osudným. Roku 235 byl při tažení na Rýně zavražděn a císařem byl prohlášen Maximinus Thrax.

Alexandrova smrt se tradičně chápe jako začátek období tzv. krize třetího století, kdy se císaři střídali rychleji, hranice byly pod tlakem a říše se opakovaně potýkala s vnitřními otřesy. V evropském prostoru, včetně střední Evropy, měly tyto události význam i proto, že právě podunajská hranice patřila k nejcitlivějším oblastem římské obrany. Alexandr Severus tak zůstává symbolem posledního pokusu udržet klasičtější model císařské vlády před nástupem éry, v níž o moci rozhodovala především armáda.