Mince Carola I. Rumunského

Mince Carola I. Rumunského se vážou k panovníkovi, který vtiskl Rumunsku podobu moderního státu na přelomu 19. a 20. století. Carol I. (1839–1914), původem z rodu Hohenzollernů-Sigmaringen, byl roku 1866 povolán do čela země po sesazení Alexandra Ioana Cuzy. V době, kdy se Balkán ocital mezi zájmy Osmanské říše, Ruska a habsburské monarchie, představoval zahraniční princ možnost posílit stabilitu i mezinárodní důvěryhodnost. Krátce po nástupu byla přijata ústava z roku 1866, která dala politickému životu pevnější rámec.

Zásadním mezníkem se stala válka s Osmanskou říší v letech 1877–1878, v níž Rumunsko vystoupilo po boku Ruska. Výsledek přinesl nezávislost mezinárodně potvrzenou po skončení konfliktu a země se definitivně vyvázala z osmanské svrchovanosti. Roku 1881 bylo Rumunsko povýšeno na království a Carol byl korunován králem, čímž se proměnila i symbolika státní moci. Následovala desetiletí, kdy se budovala správa, armáda i infrastruktura a kdy se Rumunsko snažilo prosadit jako sebevědomý aktér v jihovýchodní Evropě.

Carolova vláda byla zároveň školou diplomacie. V roce 1883 se Rumunsko tajně přiblížilo k Trojspolku, což odráželo obavy z ruského tlaku i potřebu opory v síti evropských aliancí. Právě zde se rumunská politika dotýkala i českých zemí, protože Rakousko-Uhersko bylo jedním z klíčových partnerů i rivalů v podunajském prostoru. Kontakty, obchod a strategické úvahy se odehrávaly v regionu, kde se hranice a zájmy překrývaly a kde každá krize na Balkáně mohla zasáhnout i střední Evropu.

Na sklonku života čelil Carol I. dilematu první světové války, kdy se v zemi střetly různé představy o budoucím směřování. Zemřel roku 1914, ještě před rozhodnutím, které později přivedlo Rumunsko na stranu Dohody. V historické paměti zůstává jako panovník, jenž spojil dynastickou autoritu s trpělivým budováním institucí a který Rumunsko provedl od nejistého knížectví k respektovanému království.