Mince Commoda
Commodus (161–192) byl římským císařem v letech 180 až 192 a synem Marka Aurelia. Jeho vládou skončilo období adoptivních císařů a antičtí autoři ji líčí jako dobu zvůle, kterou ukončilo spiknutí v císařově vlastní ložnici. Bylo mu jednatřicet let a jeho smrtí začal rok čtyř císařů.
Řazení produktů
Výpis produktů
Barbarská napodobenina denáru císaře Commoda je působivým dokladem toho, jak římské mincovní vzory pronikaly za hranice oficiálního mincovnictví. Dobře patrný portrét doplňuje...
Římský dupondius císaře Commoda z roku 179 spojuje výrazný portrét v paprskové koruně s postavou okřídlené Viktorie nesoucí věnec a palmovou ratolest. Typ RIC III 1614 připomíná...
Ovládací prvky výpisu
Commodus (161–192) se narodil v Lanuviu jako syn císaře Marka Aurelia a Faustiny mladší. Byl prvním panovníkem po několika generacích, který se narodil vládnoucímu císaři, takže se stal nástupcem z titulu původu, nikoli adopce.
Otec ho brzy zapojil do vlády a od roku 177 mu udělil titul augusta. Chlapec ho doprovázel do válek na Dunaji, kde se Řím vyčerpával v bojích s Markomany a Kvády. Když Marcus Aurelius roku 180 zemřel, bylo Commodovi osmnáct let.
Hned zkraje učinil rozhodnutí, které mu senát nikdy neodpustil. Ukončil dunajská tažení mírem s germánskými kmeny a vrátil se do Říma. Vojensky šlo o obhajitelný krok, aristokracie v něm však viděla promarnění otcova díla.
Vládu postupně přenechával oblíbencům. Skutečnou moc drželi postupně prefekt Perennis a propuštěnec Cleander, zatímco císař se věnoval zábavám. Po neúspěšném atentátu, do něhož byla zapletena jeho sestra, se jeho nedůvěra změnila v otevřený teror vůči senátorům.
Ke konci vlády se jeho chování vymykalo veškerým zvyklostem. Nechal se ztotožňovat s Herkulem, vystupoval v aréně jako gladiátor a Řím přejmenoval na Colonia Commodiana. Pro senátorské autory to byl vrchol nedůstojnosti.
Poslední den roku 192 se proti němu spikli jeho nejbližší. Poté, co selhal pokus o otrávení, ho ve vlastní ložnici uškrtil zápasník Narcissus.
Senát nechal jeho památku odsoudit a sochy strhat. Následující rok, v němž se na trůně vystřídalo pět císařů, ukázal, jak křehká byla stabilita, kterou předchozí panovníci budovali.
Moderní historikové jeho obraz poněkud zmírňují. Upozorňují, že prameny psali senátoři, kteří ho nenáviděli, a že mír s Germány byl střízlivým rozhodnutím. Přesto zůstává jeho vláda předělem, po němž se stabilita říše už nikdy plně nevrátila.
