Mince Ferdinanda I. (V.) Habsburského
Mince Ferdinanda I. (V.) Habsburského připomínají krátké období let 1835–1848, kdy Ferdinand (1793–1875) vládl jako rakouský císař a český král Ferdinand V. Jeho éru určovala konzervativní politika Metternicha a napětí, které vyústilo v revoluční rok 1848.
Řazení produktů
Výpis produktů
Stříbrný 20 krejcar z období vlády Ferdinanda V. představuje významný nominál uherské části habsburské monarchie. Mince ražená v letech 1837–1848 je cenným dokladem...
Stříbrný 20krejcar z období vlády Ferdinanda I. představuje typickou oběžnou minci předbřeznové habsburské monarchie. Pražská ražba dokládá význam českých zemí v rámci říše a...
Stříbrný 20krejcar z roku 1844 je dokladem rané fáze modernizace habsburské měny. Certifikace UNC Details potvrzuje velmi dobrý stav zachování, ačkoliv lícní strana byla v...
Zlatý dukát Ferdinanda V. z roku 1847 z vídeňské mincovny je elegantní a historicky cennou ražbou, která uzavírá epochu habsburského absolutismu a zároveň představuje poslední...
Ovládací prvky výpisu
Mince Ferdinanda I. (V.) Habsburského odkazují k panovníkovi, jehož vláda uzavírá jednu etapu habsburského absolutismu a zároveň otevírá cestu k bouřlivým změnám poloviny 19. století. Ferdinand I. (1793–1875) nastoupil na trůn roku 1835 po svém otci Františku I. a v českých zemích byl korunován jako král Ferdinand V. Dvůr tehdy stavěl na obrazu stálosti a poslušnosti zákonu, ale skutečné řízení monarchie ve velké míře určovala konzervativní státní politika spojená s knížetem Metternichem.
Ferdinandova éra navazovala na poválečný pořádek po napoleonských válkách, kdy se Rakousko snažilo udržet rovnováhu velmocí a potlačovat revoluční a národní hnutí. V mnohonárodnostní monarchii se však zároveň prohlubovaly společenské proměny: sílil průmysl, měnila se města a rostla vzdělaná veřejnost, která požadovala podíl na politickém rozhodování. V českých zemích se tyto tlaky spojovaly i s rozvojem národního života a se snahou, aby zemské tradice a jazykové poměry měly v říši důstojné postavení.
Rozhodujícím zlomem se stal revoluční rok 1848, kdy se nepokoje rozšířily napříč Evropou a zasáhly i Vídeň a Prahu. Pád Metternichova systému ukázal, že dosavadní model řízení už nedokáže čelit novým očekáváním společnosti. Ferdinand, který byl vnímán jako osobně zbožný a spíše smířlivý panovník, se ocitl uprostřed krize, již nebylo možné uklidnit jen tradiční autoritou dvora. V prosinci 1848 abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I., čímž se monarchie vydala cestou tvrdší centralizace i postupných reforem.
Ferdinandův pozdější život je spojen hlavně s pobytem mimo přímé vládnutí, zejména v Praze, kde se stal výraznou postavou dvorského prostředí. V českém historickém vědomí tak zůstává jako panovník přechodu: poslední císař před plným nástupem moderní masové politiky a zároveň král, za jehož vlády se v roce 1848 otevřeně střetly staré pořádky s novým světem občanských požadavků.
