Mince Herberta I. z Maine

Mince Herberta I. z Maine se vážou k hraběti Herbertovi I. († 13. dubna 1035), jenž stanul v čele hrabství Maine v letech 1017–1035 jako syn a nástupce Huga III. Už současníci mu přisoudili přezdívku „Éveille-chien“ (latinsky Evigilans Canis), která vystihuje jeho život ve střehu vůči tlakům mocných sousedů. Maine leželo mezi zájmy Anjou, Blois a normandského prostoru a jeho vládce musel rychle reagovat na proměnlivé aliance.

Na počátku kariéry se Herbert objevil po boku Fulka III. Nerra, hraběte z Anjou, v tažení proti Odonovi II. z Blois. Roku 1016 zasáhl v bitvě u Pontlevoy, kde jeho útok na křídlo soupeře přispěl k rozhodnému obratu ve prospěch Anjou. Úspěch mu přinesl věhlas bojovníka, zároveň však zhoršil vztahy s Fulkem, protože Herbert se stále více chápal jako samostatný pán a odmítal trvalou podřízenost.

Od chvíle, kdy se ujal vlády, vedl takřka soustavný konflikt s Avesgaudem z Bellême, biskupem v Le Mans. Spory přerůstaly v přepady hradů i statků a vyústily dokonce v církevní tresty, které byly ve své době významnou politickou zbraní. Roku 1025 byl Herbert vylákán do Saintes a zajat Fulkem, jenž během jeho věznění zasáhl do správy Maine a připojil k Anjou část území i pevností. Propuštění přišlo až po nátlaku koalice a pro Herberta znamenalo citelnou ztrátu prestiže.

Vleklé války, zásahy sousedů i období zajetí se promítly do oslabení hrabské moci a růstu vlivu místních držitelů hradů. Herbert je spojován také s budováním opevnění, například hradu v Sablé, který se v raném 11. století stal důležitým bodem v krajině dolního Maine. Jeho vláda tak vystihuje dobu, kdy se ve Francii upevňovala hradská moc a autorita hrabat se musela znovu vymezovat vůči biskupům, kastelánům i ambiciózním sousedům.