Mince Honoria

Mince Honoria představují numismatické svědectví o dramatickém období pozdní západořímské říše. Flavius Honorius nastoupil na trůn jako desetileté dítě roku 393 a vládl až do své smrti roku 423. Jeho třicetileté panování bylo poznamenáno barbarskými vpády, vnitřními konflikty a postupným rozkladem římské moci na západě. Právě za jeho vlády zažil Řím roku 410 první vyplenění po osmi staletích.

Honorius byl mladším synem císaře Theodosia I. Velikého, který před svou smrtí rozdělil říši mezi oba syny – Arcadius obdržel východ, Honorius západ. Faktickou moc za nezletilého císaře vykonával vojevůdce Stilicho, vandalského původu, který úspěšně odrážel barbarské vpády až do své popravy roku 408. Bez schopného vojenského velitele se říše ocitla v ohrožení.

Roku 410 vstoupil vizigótský král Alarich I. do Říma a jeho vojska po tři dny plenila věčné město. Honorius v té době pobýval v bezpečí ravennského dvora a podle pozdější anekdoty se při zprávě o pádu Říma obával o svého oblíbeného kohouta téhož jména. Tato historka ilustruje obraz slabého a neschopného panovníka, který Honoriovi přisoudila tradice.

Mincovnictví za Honoria pokračovalo v zavedených vzorcích pozdně římské ražby. Zlaté solidy, stříbrné siliquy a bronzové nummi nesly na averzu císařův portrét v čelním pohledu s diadémem a na reverzu křesťanské nebo vojenské motivy. Ražba probíhala v italských mincovnách Ravenna, Řím a Milán, ale také v Galii a Hispánii, dokud tyto oblasti nekontrolovaly barbarské kmeny.

Pro sběratele představují Honoriovy mince dostupnou bránu do světa pozdně antické numismatiky. Zlaté solidy vynikají kvalitou zpracování navzdory politickému úpadku říše. Jejich ikonografie dokumentuje proměnu římského císařství v křesťanský stát a postupný přechod od antiky ke středověku. Zvláště ceněny jsou ražby z mincoven, které brzy poté přestaly fungovat pod římskou kontrolou.