Mince Honoria

Mince Honoria odkazují na Flavia Honoria (384–423), západořímského císaře z theodosiovské dynastie. Už roku 393 byl povýšen na spoluvládce a po smrti otce Theodosia I. převzal roku 395 Západ, zatímco Východu vládl jeho bratr Arcadius. Honorius nastoupil jako dítě a skutečnou moc za něj dlouho vykonávali dvořané a vojevůdci, což je pro jeho vládu typické.

Nejvlivnější postavou prvních let byl magister militum Stilicho, který se snažil udržet soudržnost říše v době, kdy se hranice na Rýně i Dunaji otřásaly. Honoriův dvůr se postupně pevně usadil v Ravenně, jejíž poloha v bažinaté krajině nabízela větší bezpečí než Řím. Zároveň však tento přesun vystihuje, jak se císařská vláda vzdalovala tradičním centrům a stále více reagovala na vojenské hrozby.

Po Stilichově pádu a popravě roku 408 se poměry zhoršily: do popředí se dostaly zmatky ve velení, uzurpace a vyjednávání s barbary. V roce 410 Vizigóti pod vedením Alaricha vyplenili Řím, což byla událost s obrovským symbolickým dopadem a znamením, že Západ ztrácí schopnost chránit své vlastní srdce. V provinciích zároveň sílily samostatné mocenské celky a říše přicházela o kontrolu nad částmi Galie, Hispánie i Británie.

Honoriova pozdní vláda se nesla ve znamení křehkých kompromisů s vojenskými elitami a snahy udržet alespoň zbytky autority. Jeho smrt roku 423 bez přímého dědice otevřela další mocenskou krizi, po níž se na Západě rychle střídali vládci a skutečná síla zůstávala v rukou armádních velitelů. Honoriovo období tak patří k přelomovým etapám, kdy se pozdně římský stát měnil pod tlakem invazí i vnitřní nestability.