Mince Jindřicha II. Svatého

Mince Jindřicha II. Svatého připomínají Jindřicha II. Svatého (973–1024), posledního panovníka otonské dynastie. Po smrti Oty III. byl roku 1002 zvolen římským králem a od počátku usiloval o pevnější řízení říše prostřednictvím biskupů a klášterů. Korunovace císařem dosáhl roku 1014 v Římě, čímž završil svůj nárok na nadřazenou autoritu v západním křesťanském světě.

Jindřichova vláda byla výrazně spojena s církevní politikou a reformní zbožností. Roku 1007 založil bamberské biskupství, které se stalo oporou jeho moci ve Frankách i symbolem panovníkovy koncepce „říšské církve“. Podporoval klášterní kázeň a liturgii a svou legitimitu rád vyjadřoval jako službu Bohu i řádu v říši, nikoli jen jako dědičné právo.

Ve střední Evropě musel čelit vzestupu polského knížete a později krále Boleslava I. Chrabrého. Dlouhé pohraniční spory vyústily v mír v Budyšíně roku 1018, který přinesl příměří, ale také ukázal, jak náročné je udržet říšský vliv na východě. V italských záležitostech se opíral o císařskou tradici, zasahoval do poměrů v Lombardii a opakovaně potlačoval odpor vůči své moci.

Vazby na české země se projevily zejména v době přemyslovských vnitřních krizí na přelomu 10. a 11. století. Jindřich podporoval říšské nároky na lenní vztah a jeho politika se dotýkala sporů o Prahu i o vliv v pohraničí, které souvisely také s polskou expanzí. Protože neměl potomky, uzavřela jeho smrt roku 1024 jednu dynastickou éru a otevřela cestu k nástupu sálské dynastie. Roku 1146 byl kanonizován a v paměti Evropy zůstal jako panovník, jehož vláda spojovala moc s náboženským ideálem.