Mince Johana Fridricha Brunšvicko-Lüneburského

Mince Johana Fridricha Brunšvicko-Lüneburského připomínají Jana Fridricha (1625–1679), welfského vévodu z brunšvicko-lüneburského domu, jenž se narodil v Herzbergu am Harz. Byl třetím synem vévody Jiřího a Anny Eleonory Hesensko-Darmstadtské a dlouho se zdálo, že zůstane spíše vedlejší postavou dynastie. Zlomem se stala jeho cesta do Itálie, po níž roku 1651 jako jediný z nejbližší rodiny přestoupil na římskokatolickou víru, což mělo v převážně luterském prostředí výrazný ohlas.

Roku 1665 převzal vládu nad knížectvím Calenberg, jehož politickým centrem byl Hannover. Tím vstoupil do čela části brunšvicko-lüneburských držav, které se v raném novověku často dělily mezi bratry a znovu spojovaly podle dědických poměrů. Jan Fridrich usiloval o reprezentativní dvůr a o to, aby jeho rezidence odpovídala postavení říšského knížete, zároveň však musel udržovat rovnováhu v rámci rodové politiky i říšských vztahů.

Jeho vláda je spojena s barokní stavební a zahradní kulturou. V roce 1666 nechal u Hannoveru vybudovat zámek v Herrenhausenu a postupně rozvíjel proslulé zahrady, které se staly symbolem dvorské okázalosti severního Německa. O rok později povolal benátského architekta Girolama Sartoria, jenž se podílel na podobě města i na rozšiřování zahradního areálu. Jan Fridrich tak zanechal viditelnou stopu v proměně Hannoveru v reprezentativní rezidenční centrum.

Do dějin vzdělanosti vstoupil tím, že roku 1676 povolal do svých služeb Gottfrieda Wilhelma Leibnize jako dvorního rádce a knihovníka, čímž položil základ dlouhého vztahu Leibnize k hannoverskému domu. V roce 1668 se oženil s Benediktou Jindřiškou Falcko-Simmernskou a z manželství vzešly dcery, z nichž Vilhelmína Amálie se později stala manželkou císaře Josefa I. Jan Fridrich zemřel 18. prosince 1679 v Augsburgu a jeho život uzavírá jednu z důležitých kapitol formování hannoverské větve Welfů.