Mince Maximina Thraxe

Mince Maximina Thraxe připomínají císaře Gáia Iulia Vera Maximina zvaného Thrax (asi 173–238), muže thráckého původu, který se vypracoval z armádního prostředí až na vrchol moci. Po zavraždění císaře Alexandra Severa roku 235 jej u Mogontiaka (dnešní Mohuč) provolaly císařem legie na rýnské hranici. Tím se otevřela etapa, kdy o legitimitu stále častěji rozhodovala oddanost vojska, nikoli tradice senátorských elit.

Maximinus spojil svou autoritu hlavně s tažením a disciplínou, zatímco s Římem udržoval chladný vztah a do metropole se během vlády ani osobně nevydal. Senát jej přijímal s nevolí jako ne-aristokratického vládce, který se opírá o sílu armády. Financování vojenských operací vedlo k tvrdému výběru prostředků v provinciích, což prohlubovalo napětí mezi centrem a periferií. V očích současníků se tak stal symbolem doby, kdy se říše snažila udržet hranice za cenu vnitřní nestability.

Na severu se soustředil na obranu a ofenzivy proti germánským skupinám, později zasahoval i v podunajském prostoru. Roku 238 však v Africe vypuklo povstání spojené se jménem Gordiana I. a II., na které navázala otevřená konfrontace se senátem. Maximinus reagoval pochodem do Itálie, aby odpor zlomil silou, jenže narazil na houževnatý odpor měst a na únavu vlastních jednotek. Krátká vláda se začala drolit ve chvíli, kdy se vojenský úspěch přestal jevit jako jistota.

Klíčovým momentem se stalo obléhání Aquileie, které se protahovalo a přineslo hlad i pokles morálky. Právě zde byl Maximinus na jaře či počátkem léta 238 zavražděn vlastními vojáky, spolu se synem Maximinem, jenž byl dříve povýšen do role spoluvládce. Následné měsíce přinesly rychlé střídání císařů a další zjitření poměrů, jež se v dějinách připomíná jako jeden z vrcholů „roku šesti císařů“. Maximinova epizoda tak ukazuje, jak křehká byla rovnováha římské moci ve 3. století.