Mince Maxmiliána III. Josefa
Mince Maxmiliána III. Josefa se vztahují k bavorskému kurfiřtovi (1727–1777), který vládl v letech 1745–1777 a patřil k osvícensky laděným Wittelsbachům. Jeho éru určovala poválečná obnova země, spory o dědictví i proměny politiky ve Svaté říši římské.
Řazení produktů
Výpis produktů
Mince Maxmiliána III. Josefa připomínají kurfiřta Maxmiliána III. Josefa (1727–1777), syna císaře Karla VII. a Marie Amálie Rakouské, posledního mužského představitele bavorské větve Wittelsbachů. Na trůn nastoupil roku 1745 uprostřed války o rakouské dědictví, kdy Bavorsko neslo následky otcovy imperiální politiky. Už na počátku vlády musel hledat cestu, jak zemi stabilizovat a vrátit jí ztracený vliv.
Zásadním krokem se stala dohoda uzavřená roku 1745, jež mu zajistila obnovu postavení a území výměnou za uznání pragmatické sankce a zřeknutí se snah o císařskou korunu. Tím Bavorsko vstoupilo do delšího období klidu, v němž se panovník soustředil na správu, hospodářství a kultivaci dvorské reprezentace v Mnichově. V rámci Svaté říše římské vystupoval spíše jako vyvažující hráč, než jako uchazeč o mocenské prvenství.
Jeho vláda je často spojována s osvícenskými impulzy, které se promítaly do podpory vzdělání a věd. Roku 1759 založil Bavorskou akademii věd a humanitních oborů, čímž podpořil institucionální zázemí pro učenost v zemi. Do jeho doby spadá i rok 1773, kdy bylo v Bavorsku zasaženo postavení jezuitů v návaznosti na širší evropské dění, což odráželo napětí mezi tradiční církevní strukturou a modernizující státní správou.
Maxmilián III. Josef zemřel na konci roku 1777 bez potomků, a tím se otevřela otázka bavorského dědictví. Nástupnictví přešlo na falckou větev rodu, avšak dynastický přechod vyvolal mezinárodní krizi, která brzy přerostla ve válku o bavorské dědictví. Jeho život tak uzavírá jednu dynastickou epochu a zároveň předznamenává nové rozložení sil ve střední Evropě pozdního 18. století.




