Mince moravských stavů

Mince moravských stavů odkazují k moravské stavovské obci, která měla vlastní zemský sněm a v rámci Koruny české představovala významnou politickou sílu. Na přelomu 16. a 17. století se Morava ocitla v prostoru ostrého náboženského i mocenského napětí, které vyústilo ve stavovské vystoupení proti Habsburkům. Stavové neřešili jen politiku, ale i praktické fungování země: berně, zásobování a udržení platební schopnosti ve válce.

Po událostech roku 1618 se moravské stavy postupně připojily k širšímu hnutí českých stavů a dočasně převzaly větší díl odpovědnosti za správu i obranu. V únoru 1620 přijaly za panovníka Fridricha Falckého, čímž se moravská politika pevně svázala s proti-habsburským blokem. Válečné výdaje a nejistota oběhu tehdy výrazně zvyšovaly tlak na rychlé získání prostředků, a proto se do popředí dostávaly i otázky mincovnictví a oběživa.

Stavovská správa se v mimořádných podmínkách opírala o tradiční zemské instituce, ale zároveň musela jednat pružně, protože se blížil střet s císařskou mocí. V této atmosféře vznikají emise spojované s autoritou moravských stavů, často navázané na moravská centra s mincovní tradicí, zejména Olomouc. Nejde přitom jen o „peníze“, nýbrž o otisk doby, kdy se politická legitimita i hospodářská stabilita lámaly pod vahou války.

Situace se zlomila v průběhu roku 1620, kdy císařská vojska získala na Moravě převahu a stavovský projekt se začal rychle hroutit. Porážka stavovských sil u Bílé hory 8. listopadu 1620 a následné kroky habsburské moci znamenaly konec období, v němž mohly zemské stavy samostatně prosazovat takto široké zásahy do veřejných záležitostí. Historie moravských stavů se tím nezastavila, ale jejich mimořádná válečná role z let 1619–1621 zůstala jednou z nejdramatičtějších kapitol moravských dějin.