Mince moravských stavů

Mince moravských stavů představují mimořádně cenné numismatické památky z převratné doby českého stavovského povstání proti Habsburkům. Po pražské defenestraci roku 1618 se moravská protestantská šlechta připojila k odboji proti císaři Ferdinandovi II. a rozhodla se demonstrovat svou politickou samostatnost také prostřednictvím vlastní měnové produkce. Toto krátké období autonomní ražby skončilo tragicky po bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620.

Moravské stavy zřídily mincovny v Olomouci a Brně, kde razily především drobné stříbrné nominály jako groše, tříkrejcary a šestikrejcary, výjimečně i tolary. Na lícní straně těchto mincí dominuje moravská šachovaná orlice s korunou, symbol zemské identity a samostatnosti. Rubní strany nesou latinské nápisy odkazující na konfederaci moravských stavů a letopočty 1619 nebo 1620. Kvalita ražby kolísala v závislosti na válečných podmínkách a nedostatku zkušených mincmistrů.

Politický kontext těchto ražeb je fascinující - moravské stavy v čele s Karlem starším ze Žerotína a Ladislavem Velenem z Žerotína se snažily vybudovat konfederativní uspořádání českých zemí s větší autonomií jednotlivých částí. Mince měly legitimizovat tuto vizi a posílit ekonomickou nezávislost Moravy. Ražba probíhala z konfiskovaného církevního stříbra a příspěvků šlechty, což vedlo k různorodé kvalitě kovu.

Po bělohorské porážce byly tyto mince staženy z oběhu a přeraženy, což z nich činí vzácné sběratelské kusy. Dochované exempláře představují hmatatelné svědectví o krátkém pokusu moravské šlechty vymanit se z habsburské nadvlády a jsou vyhledávány jak českými numismatiky, tak mezinárodními sběrateli specializujícími se na období třicetileté války.