Mince Rudolfa Augusta Brunšvicko-Wolfenbüttelského

Rudolf August Brunšvicko-Wolfenbüttelský (1627–1704) byl příslušníkem rodu Welfů a od 17. září 1666 vládl jako kníže Brunšviku-Wolfenbüttelu, jedné z větví širšího celku Brunšvicko-Lüneburska. Narodil se v Hitzackeru jako syn Augusta Mladšího a Dorotey z Anhalt-Zerbstu a vyrůstal v prostředí, kde se po třicetileté válce znovu skládal politický řád říše. Jeho nástup na trůn navázal na otcovu dlouhou vládu a na snahu stabilizovat zemi po desetiletích konfliktů.

Rudolf August se v politice opíral o dvorskou správu a o vyvažování vztahů s okolními welfskými příbuznými, zejména s hannoverskou větví. V roce 1685 přizval k vládě mladšího bratra Antona Ulricha (1633–1714) jako spoluvládce, čímž reagoval na potřebu pevnějšího řízení i na dynastické ambice rodu. V praxi tím vzniklo sdílené panování, které mělo uklidnit vnitřní poměry a současně posílit postavení knížectví v síti říšských vztahů.

Konec 17. století byl pro severní Německo obdobím, kdy se střetávaly zájmy říšských knížat, Habsburků i rostoucích mocností v okolí. Rudolf August sledoval především zachování autonomie a práv své země v rámci Svaté říše římské, zatímco jeho bratr se výrazněji prosazoval v reprezentaci a kultuře dvora. Do závěru Rudolfovy vlády spadá i dohoda z roku 1702, kterou se vymezovaly vztahy k hannoverské a lüneburské větvi, důležité pro pozdější uspořádání welfských držav.

Rudolf August zemřel 26. ledna 1704 v Hedwigsburgu a vládu poté převzal Anton Ulrich. Jeho život tak uzavírá kapitolu, v níž Brunšvik-Wolfenbüttel hledal stabilitu mezi dynastickou solidaritou a soupeřením uvnitř rodu Welfů. V dějinách zůstává jako panovník, jehož vláda se vyznačovala spíše opatrnou kontinuitou než dramatickými zvraty, avšak zároveň připravovala půdu pro proměny raně novověkého Německa.