Mince Trajana Decia
Mince Trajana Decia se pojí s římským císařem (201–251), který vládl v letech 249–251 uprostřed krize 3. století. Prosadil říšský obětní edikt, vedl těžké boje s Góty a jako první římský císař padl v bitvě proti „barbarům“ u Abrittů.
Řazení produktů
Výpis produktů
Stříbrný antoninián císaře Traiana Decia ražený roku 249 n. l. v římské mincovně s motivem bohyně Míru. Typ PAX AVGVSTI patří k raným ražbám jeho vlády a symbolizuje naději na...
Stříbrný antoninián císaře Traiana Decia ražený v Římě kolem let 249–251 n. l. s vyobrazením bohyně Ubertas – symbolu hojnosti a blahobytu římského státu. Kvalitní exemplář s...
Stříbrný antoninián císaře Traiana Decia ražený v římské mincovně mezi lety 249–251 n. l. zobrazuje na reverzu bohyni Vítězství, symbolizující triumf císaře a římského vojska....
Vzácně zobrazovaný motiv dvou Pannonií na tomto antoniniánu Traiana Deka připomíná význam římské provincie a její oddanost císaři během vojenských kampaní ve střední Evropě.
Ovládací prvky výpisu
Gaius Messius Quintus Traianus Decius (201–251) pocházel z Panonie či z oblasti dolního Podunají a kariéru vybudoval ve státní správě a armádě. Do popředí se dostal za císaře Filipa Araba, který jej pověřil stabilizací situace na dunajské hranici. Vojáci však Decia roku 249 prohlásili císařem a po střetu u Verony, v němž Filip padl, převzal vládu nad říší zmítanou vpády, uzurpacemi i hospodářským tlakem.
Decius se snažil obnovit autoritu státu návratem k tradičním formám římské zbožnosti a kázně. Roku 249/250 vydal edikt, který požadoval, aby obyvatelé říše vykonali oběť římským bohům a získali o tom písemné potvrzení, takzvaný libellus. Opatření mělo posílit jednotu a loajalitu, ale vedlo k prvému celoplošnému pronásledování křesťanů, protože část věřících oběť odmítala. Tato epizoda patří k nejvýraznějším nábožensko-politickým zásahům 3. století.
Současně čelil Decius vážné vojenské hrozbě na Balkáně. Gótské svazy překročily Dunaj, pronikly do Moesie a Thrákie a jejich nájezdy dopadly i na velká města. Decius se pokusil útoky zastavit a obnovit kontrolu nad oblastí, což vedlo k sérii střetů, v nichž se římská armáda snažila protivníka zahnat zpět za řeku. Situaci komplikovaly ztráty, logistika i nestabilita místních poměrů.
Rozhodující zlom přišel roku 251 v bitvě u Abrittů, kde římské vojsko utrpělo těžkou porážku. Decius zde padl spolu se svým synem Herenniem Etruskem, jenž byl už dříve vyzdvižen jako spoluvládce. Šlo o první doložený případ, kdy římský císař zahynul v boji proti vnějšímu nepříteli, což mělo silný symbolický dopad na vnímání krize. Deciova krátká vláda tak zůstává obrazem panovníka, který chtěl obnovit řád, ale narazil na souběh vnitřních napětí a tvrdé reality válek na hranicích.
