Mince Viktora Emanuela II.

Viktor Emanuel II. (1820–1878) byl savojský panovník, který se stal ústřední postavou italského sjednocení. Na trůn Sardinského království nastoupil roku 1849 po abdikaci otce Karla Alberta po porážce v první válce s Rakouskem. Převzal stát, jenž měl sice omezené území, ale také konstituční rámec a ambici stát se jádrem budoucí Itálie. Právě tato kombinace mu umožnila vystupovat jako panovník s evropskou váhou.

Klíčové spojenectví vytvořil s premiérem Camillem Bensourem hrabětem z Cavouru, který prosazoval modernizaci a diplomatickou cestu k rozšíření vlivu Piemontu a Sardinie. V 50. letech 19. století se království zapojilo do krymské války, aby získalo místo u jednacího stolu velmocí. Následovala druhá válka za nezávislost roku 1859, v níž se Sardinie s podporou Francie utkala s Rakouskem. Výsledek přinesl zásadní posun v severní Itálii a povzbudil sjednocovací hnutí.

Roky 1860–1861 znamenaly zlom: Garibaldiho tažení na jihu a plebiscity v řadě oblastí otevřely cestu ke vzniku nového státu. Dne 17. března 1861 byl Viktor Emanuel II. prohlášen králem Itálie, přičemž si ponechal pořadové číslo „II.“ jako symbol návaznosti na Savojský dům. Sjednocení však nebylo dokončeno: Benátsko bylo připojeno roku 1866 po prusko-rakouské válce a Řím až roku 1870 po pádu francouzské ochrany papežského státu. Tím se Řím stal hlavním městem a italský projekt získal svůj politický střed.

Králova pozdější vláda byla poznamenána snahou upevnit nový stát, vyvážit roli monarchie a parlamentu a zároveň řešit konflikt s papežstvím po ztrátě Říma. Viktor Emanuel II. zemřel roku 1878 a byl pohřben v římském Pantheonu. V italských dějinách zůstává jako panovník, který ztělesnil risorgimento a přechod od mozaiky států k jednotnému království.