Římské zlaté mince
Římské zlaté mince zastupuje především aureus, který od Caesara po Diokleciána tvořil nejvyšší nominál říše, a jeho nástupce solidus, zavedený Konstantinem I. Velikým kolem roku 312. Zlato si ryzost drželo mnohem lépe než stříbro, mince však postupně ztrácely na hmotnosti, nejvíc během krize 3. století.
Za republiky Řím razil zlato jen výjimečně – za druhé punské války a později za Sully, který během tažení v Řecku razil zlaté a stříbrné mince se svým jménem. Pravidelnou minci z aureu udělal až Julius Caesar a jeho hmotnost ustálil na čtyřicetinu římské libry, asi 8 g čistého zlata. Augustus pak stanovil, že aureus platí 25 denárů neboli 100 sesterciů; jeho polovinou byl zlatý kvinár.
Hmotnost aureu se postupně snižovala: za Augusta 1/42 libry (7,79 g), za Nerona 1/45 libry (asi 7,3 g) a za Caracally 1/50 libry (asi 6,5 g). Ve 3. století se úpadek zrychlil a za Valeriána vážil aureus i méně než 3,5 g. Ryzost přitom zůstávala vysoká; jen za Gallienovy vlády krátce klesla na 94 % a malá část mincí měla jen 80 %.
Pořádek do zlata vnesl Dioklecián kolem roku 301, kdy razil 60 aureů z libry, asi po 5,5 g. Konstantin I. Veliký kolem roku 312 zavedl solidus – 72 kusů z libry, tedy asi 4,5 g zlata. Teoreticky šlo o ryzí zlato, v praxi obvykle o slitinu kolem 23 karátů. Hmotnost i ryzost solidu vydržely beze změny po staletí a razil se dál i ve východořímské, byzantské říši.





