Scudy
Scudy představovaly hlavní stříbrnou minci italských států od 16. do 19. století, název pochází z latinského scutum označující štít s erbem. Od papežských scudů přes toskánské až po království Obojí Sicílie dokumentují politickou roztříštěnost Itálie před sjednocením. Pro sběratele nabízejí scudy fascinující přehled italského mincovnictví s bohatou heraldickou a uměleckou tradicí.
Stříbrný 1 Scudo z Milána z roku 1779 s portrétem Marie Terezie jako vévodkyně milánské. Historicky i numismaticky významná ražba z pozdního období vlády císařovny, atraktivní...
Scudy vznikly v 16. století jako italská varianta velkých stříbrných mincí typu tolaru, přičemž název scudo (štít) odkazoval na erb zobrazený na aversu. První scudy razily papežské státy za Julia II. roku 1504, postupně je převzaly všechny italské státy. Historie scuda dokumentuje politickou mozaiku Apeninského poloostrova od renesance přes baroko až po risorgimento.
Papežské scudy představovaly nejrozšířenější typ italských stříbrných mincí. Papežský scudo obsahoval kolem 26 gramů stříbra a zobrazoval papežský erb s tiárou a klíči svatého Petra. Každý pontifikát přinášel nové varianty s osobním erbem papeže – Barberiniovské včely, Borghesovský orel nebo Chigiovské hvězdy. Sede vacante scudy ražené během papežského interregna s holubicí Ducha svatého patří mezi numismatické rarity.
Milánské vévodství razilo scudy s portréty španělských a později rakouských vládců. Filipony Filipa II. a jeho nástupců s řádem zlatého rouna dokumentují španělskou nadvládu. Marie Terezie zavedla konvenční scudo podle rakouského standardu. Lombardsko-benátské scudy s rakouským orlem a železnou korunou symbolizovaly habsburskou kontrolu severní Itálie.
Toskánské velkovévodství produkovalo umělecky nejkvalitnější scudy. Medicejské scudy s portréty velkovévodů a florentskou lilií představují vrchol renesančního mincovnictví. Lotrinští velkovévodové pokračovali v tradici s vlastními variantami. Pisa a Livorno razily scudy s místními symboly pod toskánskou suverenitou.
Benátská republika razila scudy až do svého zániku roku 1797. Benátské scudy zobrazovaly lva svatého Marka s knihou a dóžete klečícího před patronem. Kvalita stříbra a precizní ražba zajistily benátským scudům mezinárodní akceptaci. Janovská republika produkovala scudy s hradbami a křížem svatého Jiří.
Království Obojí Sicílie vytvořilo největší jihoitalský stát s vlastním systémem scudů. Neapolské scudy Bourbonů s královským erbem a řádem zlatého rouna cirkulovaly od Neapole po Palermu. Sicilské scudy často nesly trojnožku symbolizující ostrov nebo orlici z normanské tradice.
Savojské vévodství a později Sardinské království razilo scudy dokumentující vzestup dynastie, která sjednotila Itálii. Savojské scudy s bílým křížem a uzlem lásky postupně expandovaly z alpských údolí po celý poloostrov. Viktor Emanuel II. jako poslední razil scudy před zavedením jednotné liry.
Technické parametry scudů se lišily podle států, ale většina obsahovala 22-28 gramů stříbra. Doppia představovala zlatou variantu, mezzo scudo poloviční nominál. Výměnný poměr mezi různými scudy komplikoval obchod a vedl k rozvoji směnárenství.
Pro současné sběratele nabízejí scudy jedinečný vhled do italských regionálních tradic před sjednocením. Historická hodnota spočívá v dokumentaci kulturní rozmanitosti Itálie, kdy každý stát razil vlastní varianty reflektující místní identitu, umělecké tradice a politické ambice, až do vytvoření jednotného království roku 1861.
