Siliqua

Siliqua vznikla jako součást Konstantinovy měnové reformy kolem roku 320 n. l., kdy nahradila starší argenteus jako hlavní drobná stříbrná mince. Název pochází z řeckého keration a latinského siliqua označující semeno svatojánského chleba, které sloužilo jako jednotka váhy pro drahé kovy. Historie siliquy dokumentuje ekonomickou a kulturní transformaci Římské říše v křesťanské impérium a jeho postupný rozpad.

Konstantinovy siliquy vážily původně 3,4 gramu, později redukované na 2,27 gramu čistého stříbra. Rané siliquy zobrazovaly císařský portrét s diadémem nahrazujícím tradiční vavřínový věnec, symbolizující nový křesťanský charakter císařství. Reversy nesly Viktorii s věncem, vota (sliby věrnosti) nebo konstantinovský monogram kombinující řecká písmena chi a rhó.

Za Constantia II. a Juliana Apostaty dosáhly siliquy vrcholu kvality. Julianovy siliquy s filosofickým portrétem a pohanskými motivy dokumentují poslední pokus o restauraci tradičních kultů. Valentinián I. a Valens razili siliquy s motivem dvou císařů sedících na trůnu (CONCORDIA AVGVSTORVM), zdůrazňující jednotu východu a západu.

Theodosius I. standardizoval siliquu na 2,27 gramu jako dvacátčtvrtinu zlatého solidu. Theodosiovské siliquy s křesťanskou symbolikou – christogramem, křížem nebo GLORIA ROMANORVM dokumentují christianizaci říše. Mincovny v Konstantinopoli, Antiochii, Trevíru nebo Miláně produkovaly regionální varianty s místními značkami.

Západořímské siliquy 5. století odrážejí postupný rozpad impéria. Siliquy Honoria a Valentiniána III. vykazují pokles kvality stříbra a hrubší provedení. Poslední západní císařové jako Majorianus nebo Anthemius razili siliquy v omezeném množství. Barbarští králové – Odoaker, Theodorich Veliký – pokračovali v ražbě s vlastními monogramy.

Vandalské království v severní Africe produkovalo siliquy vysoké kvality. Vandalské siliquy krále Gunthamunda a Hilderika s hodnotovými označeními D N (dominus noster) a čísly dokumentují germánskou adaptaci římských tradic. Byzantská reconquista pod Belisarem obnovila imperiální ražby v Kartágu.

Byzantské siliquy 6. století představují závěrečnou fázi. Justiniánovy siliquy s globem a křížem postupně mizely z oběhu nahrazované lehčími nominály. Herakleios razil poslední siliquy kolem roku 615, kdy stříbro nahradil hexagram. Název siliqua přežil jako účetní jednotka v byzantském daňovém systému.

Britské napodobeniny siliquy z 5. století dokumentují pokračování římských tradic. Anglosaské siliquy s hrubými portréty a zkomolenou latinou cirkulovaly v postřímské Británii. Vizigótské a burgundské siliquy představují další barbarské adaptace.

Pro současné sběratele představují siliquy vzácný a náročný obor pozdně antické numismatiky. Historická hodnota spočívá v dokumentaci fundamentální transformace klasického světa v středověk, kdy malá stříbrná mince nesla svědectví o christianizaci, barbarských invazích a vzniku nového byzantského řádu z trosek západního impéria.