Barchan

Barchan je středověká forma pro odlévání mincovního kovu, doložená zejména v kutnohorské mincovně v době pražských grošů. Vznikal z navlhčené a zpevněné textilie, do níž se lila mincovní slitina a vytvářely se tyče určené k dalšímu zpracování.

Historie

Barchan patří k méně známým, ale velmi praktickým prvkům mincovní výroby středověku. V období, kdy se v českých zemích razily pražské groše a jejich díly, bylo potřeba nejprve připravit mincovní kov ve vhodné podobě pro další operace – tedy pro výrobu střížků a následnou ražbu. Než se kov proměnil v drobné kotoučky, musel projít slévárenskou fází: tavbou, legováním a odléváním do tvaru, který se dal bezpečně uchopit, rozměřit a dále opracovat.

Právě zde se uplatnil barchan jako „měkká“ odlévací forma. Zhotovoval se z textilie, která se navlhčila a zpevňovala tak, aby udržela tvar i při krátkém kontaktu s horkým kovem. Do takto připravených forem se odlévala mincovní slitina (v praxi šlo o stříbro s příměsí mědi), a výsledkem byly tyče, které se v kutnohorském prostředí označují jako cány. Tyto polotovary byly mezistupněm mezi taveninou a finálním střížkem: daly se skladovat, převážet v rámci provozu a především dávkovat a rozdělovat pro další zpracování.

Odlévání do barchanů probíhalo ve slévárně mincovny. Aby kov mohl do textilní formy plynule vtékát, musely se „ústní“ otvory formy rozevřít a zajistit. Podle dobových popisů to dělali specializovaní pracovníci, kteří používali jednoduché železné pomůcky k udržení tvaru a průtoku taveniny. Vzhledem k tomu, že šlo o provoz s vysokými teplotami a s rizikem znehodnocení kovu, bylo klíčové mít postupy, které minimalizovaly ztráty materiálu i času.

Od 16. století se v mincovní výrobě stále častěji prosazovaly trvanlivější a přesnější kovové formy a další technologické postupy, které lépe odpovídaly nárokům na opakovatelnost a kontrolu parametrů. Barchany tak postupně ustoupily řešením, která umožňovala přesněji definovat rozměry odlitku a snadněji organizovat následné dělení a válcování. Přesto barchan zůstává důležitým dokladem toho, jak pestré byly technologické cesty k „obyčejné“ minci a jak velkou roli hrály ve středověku praktické dílenské inovace.

Odlévací forma, materiál a navazující kroky výroby

Barchan byl formou založenou na textilním materiálu: šlo o navlhčenou a zpevněnou látku, která po vytvarování vytvořila kanál pro odlití kovu. Důležitou vlastností byla krátkodobá odolnost vůči teplotě a schopnost udržet tvar po dobu lití. Forma měla vstupní otvor („ústa“) pro nalití taveniny a tělo formy, které určovalo průřez a délku odlévané tyče. Aby nedocházelo k deformaci při nalévání, používaly se jednoduché mechanické výztuhy a rozevírací pomůcky.

Odlévaným produktem byly tyče (cány) z mincovní slitiny – nejčastěji stříbra s příměsí mědi, protože právě legování umožňovalo dosáhnout požadované tvrdosti a pracovní kvality materiálu. Tyče se následně zpracovávaly: podle technologické praxe se kov dělil, znovu přetavoval, případně válcoval či roztepával na pásy a z nich se připravovaly střížky. Parametry barchanu tedy přímo ovlivňovaly prvotní geometrii polotovaru a tím i návazné kroky – hlavně rychlost práce, ztráty při dělení a nároky na další ohřev a zpracování. U popisu barchanu se proto sleduje zejména princip formy (textil vs. kov), typ odlévaného polotovaru a návaznost na střížkování v konkrétním mincovním provozu.