Planžeta

Planžeta (neboli střížek) je kovový kotouček připravený k ražbě mince, který musí mít přesnou hmotnost, průměr i složení. Vyrábí se ve více krocích – od zpracování kovu přes válcování a vystřižení až po dočištění a úpravu hrany – protože na kvalitě planžety přímo závisí výsledná ražba.

Historie

Bez planžety by mince nemohla vzniknout: je to „polotovar“, do něhož se teprve vtlačí obraz a opis. V nejstarších obdobích mincovnictví nebyla výroba střížků tak standardizovaná jako dnes. Kov se často připravoval jednoduchým litím do prutů či plíšků a následným ručním dělením na menší kusy. Střížky mívávaly nepravidelný tvar, proměnlivou tloušťku a jejich přesná hmotnost se dorovnávala až dodatečně. To je jeden z důvodů, proč jsou starší mince často oválné, s posunutým obrazem a s nestejnou hranou – planžeta sama o sobě nebyla dokonalý kruh, jak jej známe z moderní výroby.

Ve středověku, kdy převládala kladivová ražba, se střížky obvykle připravovaly z tenkých pásků nebo plechu a vystřihovaly se či vystřihávaly ručně. U drobných denárů a haléřových ražeb se tak často setkáme s velmi tenkými planžetami, které se při úderu deformovaly a někdy vytvářely i typický „miskovitý“ tvar. Výroba střížků byla tehdy zásadním místem kontroly: pokud byl střížek lehčí, vznikala mince s nižším obsahem kovu; pokud byl příliš těžký, mincovna přicházela o cenný materiál. Proto se už v předmoderní době kladl důraz na vážení a na dohled mincovních úředníků, kteří měli hlídat, že z určitého množství kovu vznikne správný počet mincí.

Raná novověká měnová praxe posílila potřebu standardizace. S rozšířením větších stříbrných mincí tolarového okruhu a se vzrůstem obchodních plateb bylo nutné, aby mince měly jednotnější parametry a byly snadno ověřitelné. Zlepšovala se proto příprava kovu, rozvíjelo se válcování plechu a postupně se prosazovalo přesnější vystřihování kruhových střížků. S tím souvisí i vývoj obruby a hrany: jakmile se střížek před ražbou lépe tvaroval a „uzavíral“ do pravidelného kruhu, mohla být výsledná mince výrazně pravidelnější a lépe chráněná proti ořezávání.

Průmyslový věk přinesl největší změnu. Výroba planžet se proměnila v přesný technologický proces, kde se kontroluje chemické složení slitiny, tloušťka pásu, hmotnost každého kusu i povrch. Moderní mincovny už nevyrábějí střížky „od oka“, ale v tolerancích, které umožňují strojové zpracování v oběhu a zároveň minimalizují zmetkovitost. Tím se planžeta stala nejen polotovarem, ale i důležitým prvkem bezpečnosti a kvality: špatně připravený střížek dokáže zničit celý dojem mince, zatímco dobrá planžeta umožní ostrý reliéf, čisté pole a pravidelnou hranu.

Výroba planžety a její vliv na ražbu

Výroba planžet obvykle začíná přípravou slitiny v požadovaném poměru kovů. Materiál se odlévá a následně válcuje na pás nebo plech o přesné tloušťce. Z něj se pomocí výseku vystřihují kruhové střížky, které se dále upravují: dočišťují se, odjehlují a často se žíhají, aby získaly správnou tvárnost pro ražbu. U mnoha mincí následuje i hranění (vytvoření vyvýšené obruby) – to pomáhá při ražbě uzamknout tok kovu a chránit reliéf.

Kvalita planžety přímo ovlivňuje vzhled a čitelnost mince. Pokud je střížek špinavý, může mít ražba skvrny a mapy; pokud je nerovnoměrně tlustý, bude reliéf někde slabý a jinde přetlačený. Vady materiálu se na minci projeví jako trhliny, puchýřky nebo „laminace“ (vrstevnaté odlupování). U moderních mincí se hlídá i povrchová struktura, protože u sběratelských provedení má planžeta zásadní vliv na čistotu zrcadlových ploch a na kontrast mezi polem a reliéfem.

Pro sběratele jsou zajímavé také výrobní chyby spojené se střížkem: například špatně vystřižený střížek, nedoražená obruba, střížek cizího materiálu nebo vady povrchu vzniklé ještě před ražbou. Tyto odchylky mohou být buď jen estetickou vadou, nebo sběratelsky vyhledávanou zvláštností – vždy však záleží na typu mince a na tom, zda je chyba jasně prokazatelná a odpovídá mincovní technologii.