Šiva

Šiva je jeden ze tří hlavních hinduistických bohů a tvoří trojici spolu s Brahmou a Višnuem. Vnímá se jako pán proměny a zániku, který však zároveň otevírá cestu k obnově. V hinduistické tradici vystupuje také jako asketa i ochránce řádu světa.

Historie

Šiva patří k nejvýznamnějším božstvům hinduismu a jeho kult má velmi dlouhý a mnohovrstevnatý vývoj. Už ve starších vrstvách indické náboženské tradice se objevují motivy divokého boha spojeného s přírodou, bouří, léčitelstvím i nebezpečím, které později do šivovského pojetí zapadly. Védská literatura zná boha Rudru, jenž bývá popisován jako mocný a ambivalentní: může způsobovat pohromu, ale také uzdravovat a chránit. Právě Rudra je často chápán jako jedna z důležitých předchůdcovských podob, z nichž se postupně utvářel obraz Šivy.

V období pozdějších indických eposů a purán se Šiva prosazuje jako plně rozvinutá božská osobnost se širokým spektrem rolí. Vedle kosmického významu je zde výrazná i rovina mýtická a „rodinná“: Šiva je manželem bohyně Párvatí a otcem Ganéši a Skandy (Kárttikéji), což vytváří známý okruh příběhů, svátků a obrazových témat. Zároveň se upevňuje jeho postavení jako boha, který stojí na hraně mezi světem a jeho překročením. Šiva je často zobrazován jako nejvyšší asketa, ponořený do meditace, ale také jako bytost schopná náhlé, vše proměňující energie. To je důležité pro pochopení jeho role „ničitele“: nejde o bezúčelnou destrukci, ale o kosmickou proměnu, která odstraňuje to, co už se vyčerpalo, aby mohl vzniknout nový řád.

Silnou součástí šivovské tradice se stává i symbolika tance. Jako Natarádža, „král tance“, je Šiva chápán jako ten, kdo svým kosmickým tancem uvádí do pohybu vznikání, trvání i zánik. Tento obraz se zvlášť rozvinul v jižní Indii, kde šivovský kult získal výraznou chrámovou a rituální podobu a kde vznikla i řada významných uměleckých děl. Současně se vedle chrámové zbožnosti udržuje i asketická a jogínská linie: Šiva je patronem jogínů a jeho obraz inspiruje představu vnitřní disciplíny, odříkání a hledání osvobození.

Od prvních staletí našeho letopočtu se šivovský proud ustaluje jako jedna z hlavních větví hinduismu, dnes známá jako šivaismus. Nejde přitom o jeden jednotný směr, ale o širokou škálu škol a tradic – od lidové zbožnosti po propracované filosofické systémy. V některých učených výkladech je Šiva chápán jako nejvyšší skutečnost, zdroj vědomí a princip, který prostupuje vesmír. V jiných tradicích je důraz položen na osobní vztah k bohu, na chrámové obřady, recitaci manter a svátky.

Význam Šivy v dějinách indické kultury se odráží také v jeho mimořádně bohaté ikonografii a v rozšíření jeho svatyní. Šivovské chrámy patří k nejdůležitějším poutním cílům a jeho kult se stal jedním z pilířů náboženského života napříč regiony. Díky této dlouhé kontinuitě se Šiva stal nejen božstvem uctívaným v náboženském smyslu, ale také silným kulturním symbolem – představou moci, proměny, disciplíny i ochrany, která se v Indii předává po staletí.

Podoby, symboly a uctívání

Šiva se v hinduistické tradici vyznačuje výraznými symboly, které pomáhají rozpoznat jeho roli a povahu. Často je zobrazován s trojzubcem, který připomíná jeho moc nad základními rovinami světa a života, a s bubínkem, jenž se spojuje s rytmem kosmického dění. Typické je také jeho asketické pojetí: rozpuštěné či svázané vlasy, meditativní postoj a někdy i náznak života „mimo“ společenské normy. Významným motivem je i had, který může vyjadřovat sílu, ochranu i energii, již je třeba zvládnout.

Zvláštní místo má symbol linga, který je v chrámech velmi častý. Nejde o „portrét“ boha, ale o znak jeho přítomnosti a tvořivé síly, často zasazený do podstavce (jóní), čímž se vyjadřuje jednota principů, z nichž se rodí svět. Uctívání pak může mít podobu obřadného omývání, přinášení květů, světla a recitace manter. V některých tradicích je důležitá i poutní zbožnost, kdy věřící navštěvují šivovské svatyně a účastní se svátků, například během Mahášivarátri, noci zasvěcené Šivovi.

Šiva je zároveň bohem „napětí mezi protiklady“: asketa i rodinný muž, ničitel i obnovitel, divoká síla i klid meditace. Právě tato šíře významů vysvětluje, proč je jeho kult tak rozšířený a proč se jeho obraz dokáže přizpůsobit různým kulturním prostředím. V moderní době se s ním setkáme nejen v náboženské praxi, ale i v umění a symbolice, kde představuje ideu proměny a vnitřní síly, která překračuje pouhé „zničení“ a míří k obnově a řádu.