Cháridžovci

Cháridžovci byli raně islámské nábožensko-politické hnutí, které vzniklo v 7. století během první občanské války v islámu. Prosluli důrazem na přísnou zbožnost a tvrzením, že vůdcem muslimů může být každý zbožný a schopný věřící, nikoli jen příslušník určitého rodu či elity.

Historie

Cháridžovci se objevili v mimořádně vypjatém období po smrti proroka Muhammada, kdy se mladá muslimská obec rychle rozšiřovala, ale zároveň se uvnitř rozhořel spor o legitimní vedení. Klíčovým bodem se stala první fitna, tedy první velká občanská válka, která propukla po zavraždění chalífy Uthmána ibn Affána (656). Nový chalífa Alí ibn Abí Tálib se střetl s odpůrci v několika konfliktech, z nichž pro vznik cháridžovců byl zásadní boj u Siffínu (657) proti Muʿáwijovi, tehdejšímu vládci Sýrie. Když se spor mezi oběma stranami dostal do bodu, kdy mělo dojít k rozhodčímu řízení (arbitráži), část Alího přívrženců to odmítla jako nepřípustné „lidské“ posuzování věci, která má podle nich náležet pouze Bohu.

Právě z tohoto odmítnutí vzešla skupina, která „vyšla“ z Alího tábora – odtud tradiční označení cháridžovci (ti, kdo se odtrhli). Jejich heslo bývá shrnováno do myšlenky, že „rozhodnutí patří jedině Bohu“. V praxi to znamenalo ostrou kritiku politických kompromisů a požadavek, aby vláda i veřejný život odpovídaly přísnému pojetí náboženské správnosti. Tím se cháridžovci dostali do konfliktu nejen s Alím a jeho stoupenci, ale také s těmi, kdo stáli na straně Umajjovců. Z původně vnitřního sporu se tak rychle stal samostatný proud, který vystupoval proti oběma hlavním pólům raně islámské politiky.

Cháridžovská ideologie byla v době svého vzniku radikální zejména tím, že odmítala výsadní nárok elit na vládu. Zatímco v okolních proudech hrála velkou roli příslušnost k určitým rodům či dynastiím, cháridžovci zdůrazňovali, že vůdcem (imámem) může být kdokoli, kdo je morálně bezúhonný a schopný – a že pokud se vládce dopustí těžkého hříchu nebo se odchýlí od správné cesty, ztrácí legitimitu. Z toho vyplývala i jejich tvrdá praxe v posuzování „pravověrnosti“: část cháridžovců měla sklon považovat protivníky za odpadlíky, což vedlo k ozbrojeným střetům a k dlouhodobému napětí s centrální mocí.

V dalších desetiletích se cháridžovci štěpili do více větví, které se lišily mírou radikality i politickými cíli. Některé skupiny byly extrémně bojovné, jiné se postupně vyvinuly do umírněnější podoby a dokázaly vytvářet stabilnější komunity. Nejtrvalejším dědictvím je ibádíjská větev, která přežila do současnosti a historicky se uplatnila zejména v Ománu a v některých částech severní Afriky. V raném období však byli cháridžovci především symbolem toho, že politická jednota muslimské obce není samozřejmá a že otázka legitimity vlády může být vykládána jako přímá náboženská povinnost.

Učení, větve a význam pro dějiny

Cháridžovci kladli důraz na osobní zbožnost, přísné dodržování náboženských pravidel a na představu, že víra musí být potvrzena činy. To se promítalo do jejich postoje k vládě: panovník není „nad zákonem“, ale podléhá stejným morálním požadavkům jako ostatní. Pokud tyto požadavky nesplní, může být podle cháridžovského pojetí sesazen. Tento princip působil v raně islámské společnosti jako silná kritika dynastické politiky a kompromisů, které byly běžné v praxi řízení říše.

Vnitřní rozrůznění cháridžovců je důležité, protože pod jedním názvem se skrývá široká škála postojů. Zjednodušené líčení je často spojuje jen s radikalismem, ale historicky existovaly i skupiny, které se snažily žít spíše komunitním způsobem a vytvářet nábožensky disciplinovanou společnost bez neustálého ozbrojeného konfliktu. Nejznámějším příkladem je ibádíjská tradice, která bývá vnímána jako umírněnější pokračování cháridžovského dědictví. Díky tomu lze cháridžovce chápat nejen jako „vzpouru“, ale i jako jeden z proudů, který přispěl k formování islámské teologie a politické filosofie.

Z hlediska obecné historie je význam cháridžovců v tom, že otevřeli otázky, které se v islámu vracejí v různých podobách: kdo má právo vládnout, jaký je vztah víry a politiky a zda je možné legitimizovat vládu čistě rodovým nárokem. Pro laického čtenáře je užitečné si je představit jako hnutí, které vzniklo z nesouhlasu s politickým kompromisem a posunulo se k přísnému morálnímu pojetí legitimity. V tomto smyslu patří k nejdůležitějším skupinám raného islámu, i když jejich přímý politický vliv v centru říše časem slábl.