Genocida

Genocida je úmyslné a systematické vyhlazování národnostní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny. Pojem zavedl polský právník Raphael Lemkin roku 1944 v reakci na nacistické vyhlazování Židů. Od roku 1948 je genocida definována mezinárodním právem jako zločin proti lidskosti.

Historie

Hromadné vyhlazování skupin obyvatelstva provází lidské dějiny od starověku, avšak pojem genocida je moderním výtvorem. Raphael Lemkin, polský právník židovského původu, který uprchl před nacisty do Spojených států, vytvořil termín spojením řeckého slova genos znamenajícího rod či kmen a latinského caedere znamenajícího zabíjet. Ve své knize Axis Rule in Occupied Europe z roku 1944 popsal nacistické zločiny jako nový typ mezinárodního zločinu vyžadující zvláštní právní kategorii.

Lemkinova osobní historie formovala jeho celoživotní úsilí o uznání genocidy jako zločinu. Již jako mladík byl zasažen zprávami o arménské genocidě páchané Osmanskou říší během první světové války, při níž zahynulo odhadem jeden až jeden a půl milionu Arménů. Skutečnost, že pachatelé nebyli nikdy potrestáni, ho přivedla k přesvědčení o nutnosti mezinárodní právní úpravy.

Holokaust, systematické vyhlazení šesti milionů evropských Židů nacistickým Německem, se stal paradigmatickým příkladem genocidy. Nacistická politika postupovala od diskriminace přes izolaci v ghettech až k průmyslovému vraždění v táborech smrti. Plynové komory Osvětimi, Treblinky a dalších vyhlazovacích táborů představovaly děsivý vrchol lidské schopnosti organizovat masovou vraždu. Vedle Židů byli terčem genocidy také Romové, jejichž obětí se odhaduje na půl milionu.

Norimberský tribunál soudící nacistické válečné zločince po druhé světové válce používal pojem zločiny proti lidskosti, neboť termín genocida ještě nebyl právně zakotven. Lemkin neúnavně lobboval za přijetí mezinárodní úmluvy. Jeho úsilí bylo korunováno úspěchem 9. prosince 1948, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia, která vstoupila v platnost roku 1951.

Úmluva definuje genocidu jako činy spáchané v úmyslu zničit zcela nebo částečně národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu. Mezi tyto činy patří usmrcování příslušníků skupiny, způsobování těžkých tělesných nebo duševních ublížení, úmyslné vytváření životních podmínek směřujících k fyzické likvidaci, opatření k zabránění narození dětí a násilné převádění dětí do jiné skupiny. Genocida je trestná bez ohledu na to, zda je páchána v době míru nebo války.

Navzdory právnímu zákazu se genocidy v poválečném světě opakovaly. Kambodžská genocida za vlády Rudých Khmerů v letech 1975 až 1979 si vyžádala odhadem jeden až dva miliony obětí. Rwandská genocida v roce 1994 znamenala zavraždění osmi set tisíc příslušníků etnika Tutsi během pouhých sta dní. Masakr v Srebrenici roku 1995 byl prohlášen za genocidu mezinárodními soudy. Tyto tragédie ukázaly, že mezinárodní společenství nedokáže genocidám účinně předcházet.

Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu poprvé v dějinách soudily a odsuzovaly jednotlivce za genocidu. Roku 2002 vznikl stálý Mezinárodní trestní soud v Haagu s pravomocí stíhat genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Proces uznávání a trestání genocidy tak postupuje, byť pomalu a s mnoha překážkami politického charakteru.

Právní definice a kontroverze

Právní definice genocidy podle Úmluvy z roku 1948 je předmětem diskusí a kritiky. Někteří odborníci poukazují na to, že nezahrnuje politické a sociální skupiny, čímž vylučuje například sovětské gulagy nebo čínskou kulturní revoluci. Jiní namítají, že požadavek prokázání úmyslu zničit skupinu činí stíhání obtížným, neboť pachatelé své záměry zřídka otevřeně přiznávají.

Rozlišení mezi genocidou a jinými masovými zločiny jako etnické čistky, zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny není vždy jednoznačné. Etnická čistka, tedy násilné vysídlení obyvatelstva, může přerůst v genocidu, pokud je prováděna s úmyslem zničit skupinu. Hranice mezi jednotlivými kategoriemi zločinů jsou často nejasné a jejich určení závisí na interpretaci důkazů.

Politické uznání genocidy je často spornou otázkou. Turecko dosud oficiálně neuznává arménskou genocidu a diplomaticky tlačí na státy, aby ji nepojmenovávaly. Podobné debaty se vedou o hladomoru na Ukrajině v letech 1932 až 1933, který mnozí historici považují za genocidu sovětského režimu na ukrajinském národě. Označení historické události za genocidu má právní, politické i morální důsledky.

Prevence genocidy zůstává hlavní výzvou mezinárodního společenství. Varovné signály jako dehumanizace cílové skupiny, polarizace společnosti, organizování polovojenských skupin a příprava vyhlazovacích seznamů jsou známy, avšak politická vůle k včasnému zásahu často chybí. Princip odpovědnosti chránit přijatý OSN roku 2005 má ospravedlnit mezinárodní intervenci v případech genocidy, jeho uplatňování je však selektivní a kontroverzní.

Zajímavosti

• Raphael Lemkin zemřel roku 1959 v chudobě a zapomnění, uznání za své dílo se dočkal až posmrtně.
• Arménská genocida inspirovala Hitlera k výroku, že si dnes nikdo nevzpomene na vyhlazení Arménů, který údajně pronesl před útokem na Polsko.
• Rwanda je jedinou zemí, která po genocidě předala spravedlnosti většinu pachatelů prostřednictvím tradičních soudů gacaca.
• Mezinárodní den připomínky obětí genocidy a její prevence připadá na 9. prosince, výročí přijetí Úmluvy o genocidě.