Joseph Goebbels

Joseph Goebbels byl německý nacistický politik a říšský ministr lidové osvěty a propagandy. Jako hlavní architekt nacistické propagandy vytvořil kult vůdce a manipuloval veřejným míněním s dosud nevídanou účinností. Spáchal sebevraždu spolu s celou rodinou v Hitlerově bunkru na konci války.

Historie

Paul Joseph Goebbels se narodil 29. října 1897 v Rheydtu v Porýní do katolické rodiny drobného továrního úředníka. Od dětství trpěl následky osteomyelitidy, která mu zkrátila a zdeformovala pravou nohu, takže celý život kulhal. Tělesný handicap ho vyloučil z vojenské služby za první světové války a poznamenal jeho psychiku komplexem méněcennosti, který kompenzoval intelektuálními ambicemi a agresivitou.

Mladý Goebbels studoval na několika německých univerzitách filozofii, germanistiku a dějiny umění. Roku 1921 získal v Heidelbergu doktorát za práci o romantickém dramatikovi Wilhelmu von Schütz. Toužil po kariéře spisovatele a novináře, ale jeho literární pokusy narážely na odmítnutí. Autobiografický román Michael, který vyšel až roku 1929, prozrazuje romantický nacionalismus a hledání smyslu života ve službě vyššímu ideálu.

Do nacistického hnutí vstoupil roku 1924, zpočátku jako přívrženec levicového křídla strany kolem bratří Strasserových. Brzy však rozpoznal v Hitlerovi charismatického vůdce a zcela se mu oddal. Od roku 1926 působil jako krajský vedoucí strany v Berlíně, kde se nacisté potýkali s konkurencí komunistů. Goebbels proměnil berlínské ulice v bojiště a vytvořil mučednický kult kolem zastřeleného člena SA Horsta Wessela, jehož píseň se stala nacistickou hymnou.

Jeho propagandistické schopnosti se projevily v novinách Der Angriff, které založil roku 1927, i v organizaci masových shromáždění. Goebbels mistrně využíval moderní média včetně rádia a filmu. Volební kampaně let 1930 až 1933, které přivedly nacisty k moci, nesly jeho rukopis. Pochopil sílu obrazu, sloganu a neustálého opakování. Výrok opakuj lež, dokud se nestane pravdou vystihuje jeho metodu, byť ho v této podobě pravděpodobně nikdy nepronesl.

Po Hitlerově jmenování kancléřem v lednu 1933 se Goebbels stal říšským ministrem lidové osvěty a propagandy, úřadu vytvořeného přímo pro něj. Ovládl tisk, rozhlas, film, divadlo, výtvarné umění i literaturu. V květnu 1933 inscenoval pálení knih židovských a pokrokových autorů na berlínském náměstí. Nürnberské stranické sjezdy, olympijské hry roku 1936 i každodenní zpravodajství nesly jeho režii.

Antisemitismus byl konstantou Goebbelsovy propagandy. Pogrom Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 organizoval na jeho popud, byť se poté snažil svalit odpovědnost na spontánní lidový hněv. Během války stupňoval protižidovskou kampaň a prosazoval deportace berlínských Židů do vyhlazovacích táborů. Film Věčný Žid z roku 1940 patří k nejodpornějším příkladům propagandistické dehumanizace.

S postupem válečných neúspěchů rostla Goebbelsova moc. Po porážce u Stalingradu pronesl v únoru 1943 v berlínském Sportovním paláci slavný projev o totální válce, v němž vyzval k mobilizaci všech sil. Jako říšský zmocněnec pro totální válečné nasazení získal rozsáhlé pravomoci nad hospodářstvím i civilním životem. V posledních měsících války patřil k nejbližšímu Hitlerovu okolí a posiloval jeho odhodlání bojovat až do konce.

Po Hitlerově sebevraždě 30. dubna 1945 se Goebbels stal podle vůdcovy závěti novým říšským kancléřem. Funkci vykonával jediný den. Dne 1. května 1945 nechal otrávit svých šest dětí a poté spolu s manželkou Magdou spáchal sebevraždu v zahradě říšského kancléřství. Jejich těla byla spálena, ale na rozdíl od Hitlerových ostatků nebyla zcela zničena a sovětští vojáci je identifikovali.

Propagandistické metody

Goebbelsova propaganda představovala propracovaný systém manipulace masami využívající všech dostupných médií. Rozhlas, který nacisté rozšířili do téměř každé německé domácnosti prostřednictvím levného lidového přijímače, umožňoval oslovit miliony posluchačů současně. Hitlerovy projevy, stranické sjezdy i běžné zpravodajství vytvářely akustickou kulisu totalitního státu.

Film sloužil k zábavě i indoktrinaci. Nacistické Německo produkovalo stovky snímků ročně, většinou zdánlivě nepolitických komedií a melodramat, které však promítaly ideologicky žádoucí vzorce chování. Otevřeně propagandistické filmy jako Triumf vůle režisérky Leni Riefenstahlové dokumentovaly stranické sjezdy s estetickým mistrovstvím, které činilo totalitní rituály přitažlivými.

Tisk byl podřízen ministerstvu propagandy prostřednictvím denních pokynů určujících, o čem a jak psát. Židovští a demokratičtí novináři byli vyhnáni, nezávislé listy zakázány nebo nuceny ke konformitě. Goebbelsovy vlastní projevy a články udávaly tón veřejné debaty. Týdeník Das Reich, který osobně redigoval, předstíral intelektuální úroveň, ale sloužil stejné manipulaci jako primitivnější média.

Kult vůdce byl Goebbelsovým hlavním dílem. Hitler byl prezentován jako nadčlověk, spasitel národa, neomylný génius. Narozeniny vůdce se slavily jako národní svátek, jeho obrazy a busty zaplňovaly veřejné prostory. Mystická aura obklopující Hitlera nebyla spontánním projevem lidové úcty, ale produktem cílené propagandy, která ho stylizovala do role sekularizovaného mesiáše.

Zajímavosti

• Goebbels vedl obsáhlé deníky, které po válce poskytly cenný vhled do zákulisí nacistického režimu a jeho vlastní psychiky.
• Navzdory nacistické ideologii árijské krásy byl malý, tmavovlasý a kulhající, což ho činilo terčem vtipů o nepodobnosti s propagovaným ideálem.
• Jeho manželka Magda byla považována za první dámu Třetí říše, neboť Hitler zůstával svobodný až do posledních hodin života.
• Šest Goebbelsových dětí bylo pojmenováno tak, aby jejich jména začínala písmenem H jako pocta Hitlerovi.