Kolonialismus

Kolonialismus je způsob politického a hospodářského ovládání cizího území, při němž mocnost řídí správu a využívá zdroje i práci místních obyvatel ve svůj prospěch. Typicky se pojí se zámořskou expanzí, migrací osadníků a nerovným postavením dobytých oblastí.

Historie

Kolonialismus jako jev není v dějinách omezen jen na Evropu, ale nejčastěji se tímto pojmem označuje novověká expanze evropských států od 15. století. Základní předpoklad byl technologický a organizační: rozvoj plavby po oceánu, zlepšení navigace a schopnost udržet zásobování na velké vzdálenosti. Portugalsko a Španělsko vytvořily první rozsáhlé zámořské državy, nejprve formou přístavních opěrných bodů a obchodních tras, později přímou správou dobytých území. V 16. a 17. století se přidaly další mocnosti, které si budovaly sítě kolonií a obchodních stanic. Koloniální systém tak rostl spolu s globálním obchodem a stal se součástí soupeření evropských států.

Kolonialismus měl různé podoby. Někde šlo o osidlování (kolonie s výrazným přílivem evropských osadníků), jinde o „správní“ či „obchodní“ režim, kdy se državy opíraly o pevnosti, přístavy a kontrolu klíčových komodit. Často se prosazoval násilím, nerovnými smlouvami nebo kombinací vojenské síly a ekonomického tlaku. Důležitým prvkem byla přeměna místních ekonomik: výroba se orientovala na export surovin a plodin do metropole, čímž se měnily tradiční vztahy, vlastnictví půdy i sociální struktura. Kolonialismus se zároveň pojil s otrokářstvím a nucenou prací, zejména v atlantském prostoru, kde vznikl rozsáhlý systém založený na přepravě zotročených lidí a na plantážní produkci.

Od 18. století se koloniální říše dál rozšiřovaly, ale zároveň se objevovala kritika a odpor. Některé kolonie se osamostatnily už v době osvícenství a revolučních válek. Přesto 19. století přineslo nový vrchol, často označovaný jako „nový imperialismus“: evropské mocnosti rychle rozšiřovaly vliv v Africe a Asii, často s odůvodněním „civilizační mise“, které však v praxi zakrývalo hospodářské a strategické zájmy. V této době vznikaly rozsáhlé správní aparáty, budovala se infrastruktura a zaváděly se nové právní a školské systémy, současně však koloniální režimy udržovaly nerovnost, segregaci a omezené politické možnosti pro místní obyvatelstvo.

Ve 20. století se kolonialismus dostal do krize. Světové války oslabily evropské mocnosti, posílila myšlenka sebeurčení a v koloniích vznikala národní hnutí. Proces dekolonizace po roce 1945 znamenal vznik mnoha nových států v Africe a Asii. Kolonialismus tím jako přímá správa zvenčí z velké části skončil, ale jeho důsledky přetrvaly: hranice vytvořené v koloniální éře, jazykové a právní dědictví, nerovné ekonomické vazby i dlouhodobé společenské konflikty. Právě proto je kolonialismus dnes vnímán nejen jako minulost, ale i jako faktor, který formoval moderní světový řád.

Podoby, znaky a dopady

Kolonialismus se pozná podle nerovného vztahu mezi metropolí a ovládaným územím. Metropole obvykle rozhoduje o klíčových otázkách správy, vybírá daně nebo zisky z těžby a usměrňuje výrobu tak, aby sloužila jejím potřebám. Časté jsou privilegia pro přistěhovalce či koloniální elity, zatímco místní obyvatelstvo má omezený přístup k moci, půdě a vzdělání. V praxi se kolonialismus opírá o armádu, policii a administrativu, ale také o kulturní nástroje – jazyk, školství a právní rámec, které mohou vytvářet pocit „normálnosti“ nerovného uspořádání.

Dopady kolonialismu jsou rozporuplné a silně závisí na konkrétní oblasti. V některých regionech vznikla infrastruktura a nové instituce, současně však často došlo k násilnému narušení místních společností, k přesunům obyvatelstva a k dlouhodobému hospodářskému podřízení. Pro pochopení pojmu je důležité rozlišit kolonialismus (přímé ovládání území) od širšího imperialismu (mocenské prosazování vlivu i bez formální správy). V historických debatách se také používá pojem „neokolonialismus“ pro situace, kdy formálně nezávislé státy zůstávají ekonomicky nebo politicky silně závislé na bohatších centrech, i když už nejde o klasickou kolonii.