Ekonomika

Ekonomika neboli hospodářství je soubor činností, jimiž lidé vyrábějí, rozdělují, směňují a spotřebovávají statky a služby – od těžby surovin přes průmysl až po služby. Mluví se o ekonomice státu, regionu, podniku i domácnosti; zkoumá ji věda zvaná ekonomie.

Historie

Zemědělské hospodářství přinesla neolitická revoluce, která na Blízkém východě začala v 10. tisíciletí př. n. l. Přechod od lovu a sběru k zemědělství umožnil usedlý život, přebytky potravin a dělbu práce. V prvních civilizacích Mezopotámie a Egypta řídily hospodářství paláce a chrámy. Ražená mince se objevila v 7. století př. n. l. v Lýdii a usnadnila obchod; Řecko a Řím pak vybudovaly rozvinuté trhy, bankovnictví a dálkový obchod.

Středověké hospodářství stálo na feudální držbě půdy a naturálních dávkách. Peněžní hospodářství obnovila hlavně města, kde řemesla ovládly cechy; dálkový obchod ovládla hanza a italské městské republiky. Zámořské objevy přinesly merkantilismus, státem řízený obchod zaměřený na hromadění drahých kovů. Průmyslová revoluce v 18. a 19. století přinesla tovární výrobu, železnice a akciové společnosti. Adam Smith formuloval principy volného trhu, Karl Marx kapitalismus kritizoval.

Velká hospodářská krize po roce 1929 zpochybnila víru v samovolně se vyrovnávající trh a John Maynard Keynes prosadil státní zásahy do hospodářství. Sovětský svaz proti tržnímu hospodářství postavil centrálně plánované. Brettonwoodský systém z roku 1944 navázal měny na americký dolar, který byl pro centrální banky směnitelný za zlato za 35 dolarů za unci; 15. srpna 1971 USA tuto směnitelnost zastavily. Pozdější vývoj formovaly ropné šoky 70. let a finanční krize roku 2008.

Ekonomika a peníze

Množství peněz v oběhu ovlivňuje inflaci, úrokové sazby i hospodářský růst; centrální banky ho řídí měnovou politikou, například změnami úrokových sazeb nebo kvantitativním uvolňováním. Ražebné (seigniorage) označuje příjem spojený s vydáváním peněz. U mincí se může vyjadřovat rozdílem mezi jejich nominální hodnotou a náklady výroby a uvedení do oběhu; samotné ražební právo je oprávnění mince vydávat.

Dějiny mincí ukazují, jak úzce souvisí kvalita měny s hospodářstvím. Antoninián, kterého zavedl Caracalla roku 215 jako stříbrnou minci, ztrácel stříbro s každou další emisí; koncem 3. století byl téměř celý z bronzu a jeho znehodnocení provázela inflace. Podobně v kiperském období na počátku třicetileté války zaplavily oběh znehodnocené mince. Naopak florentský florén, ražený od roku 1252 z ryzího zlata o hmotnosti 3,5 g, si udržel stejnou kvalitu až do konce ražby roku 1533 a přijímala ho celá Evropa. Zlatý standard 19. století vázal měny na zlato; nekryté peníze 20. století daly státům volnější ruku v hospodářské politice, ale i riziko vysoké inflace. Státy eurozóny předaly měnovou politiku Evropské centrální bance.