Nominální hodnota

Nominální hodnota je částka natištěná nebo vyražená na penězích – to, co mince nebo bankovka říká, že platí. U sběratelských a investičních mincí je výrazně nižší než jejich skutečná cena a slouží jen k tomu, aby šlo o zákonné platidlo, ne k určení hodnoty kovu, který mince obsahuje.

Historie

Po většinu dějin platilo, že hodnota mince odpovídala množství kovu, který obsahovala. Nominál byl vlastně jen potvrzením hmotnosti a ryzosti – groš platil jako groš proto, že v něm bylo tolik a tolik stříbra, a lidé mince běžně vážili a zkoušeli.

Panovníci tuhle vazbu opakovaně zneužívali. Zhoršování mince, kdy se z téhož množství stříbra razilo víc kusů, bylo skrytou daní; obchod na to reagoval tím, že staré dobré mince mizely z oběhu a zůstávaly ty špatné – jev známý jako Greshamův zákon.

Ve 20. století se vazba přetrhla úplně. Peníze přestaly být směnitelné za kov a jejich hodnota stojí na důvěře v měnu a jejího vydavatele. Dnešní oběžná mince má hodnotu jen díky nominálu: materiál, ze kterého je vyrobená, stojí zlomek toho, co za ni koupíte.

Proč u sběratelských mincí nominál nic neznamená

U investičních a pamětních ražeb je nominál často zavádějící. Investiční mince ho mají uvedený jen proto, aby splnily definici zákonného platidla – uncová zlatá mince může nést nominál v přepočtu pár set korun, zatímco její cena se řídí burzovní cenou zlata a je řádově vyšší.

Ještě větší rozdíl bývá u sběratelských mincí. Tam cenu určuje náklad, zachovalost a poptávka, takže stříbrná pamětní mince s nízkým nominálem může stát mnohonásobek – a naopak mince s vysokým nominálem nemusí mít sběratelsky žádnou cenu navíc.

Praktická rada tedy zní: nominál použijte k identifikaci mince, ne k odhadu ceny. Pomůže určit, o jakou ražbu jde, ale o hodnotě rozhoduje obsah kovu u investičního zlata a stříbra a vzácnost se zachovalostí u sběratelských kusů. Jediné, kde nominál platí doslova, jsou peníze v peněžence.