Měna

Měna je zákonem stanovená peněžní soustava státu: peněžní jednotka a její díly, mince a bankovky, které je každý povinen přijímat, a pravidla jejich vydávání. Českou měnou je od 8. února 1993 koruna česká (Kč, kód CZK), dělená na sto haléřů a vydávaná Českou národní bankou.

Historie

V raných dějinách stály měny na drahých kovech – zejména na stříbře a zlatu –, protože byly trvanlivé, dělitelné a měly stálou hodnotu. Z těchto vlastností vyrostly první mincovní systémy, v nichž se hodnota mince odvozovala od hmotnosti a ryzosti kovu. Samotné mince ale k fungující měně nestačily: bylo třeba určit, kdo smí peníze vydávat, v jaké podobě, jak se kontroluje jejich jakost a jak se směňují mince různých oblastí.

Ve středověku a raném novověku se měnové soustavy opíraly o určitý základní nominál, který dal celé éře jméno. V českých zemích se proto rozlišuje měna denárová, grošová, tolarová, zlatníková a korunová; kolem základního platidla se skládala stupnice menších i větších hodnot. Zlatníkovou měnu zavedl v Čechách poprvé Ferdinand I. roku 1561 podle augšpurského mincovního řádu z roku 1559. Podle kovu, který tvořil základ systému, se mluví také o měně zlaté a stříbrné.

Od 18. století určovaly měnu stále víc mezistátní dohody a státní vyhlášky. Konvenční měnu sjednaly 21. září 1753 Rakousko a Bavorsko; z kolínské hřivny stříbra se razilo deset tolarů nebo dvacet zlatníků. Po státním bankrotu roku 1811 vznikla vídeňská měna, v podstatě papírová, a obě měny se v účtech vedly vedle sebe pod zkratkami C. M. a W. W. Dohoda z 24. ledna 1857 mezi Rakouskem, Lichtenštejnskem a německými státy zavedla spolkovou měnu a dekret z 19. září téhož roku rakouskou měnu, v níž se zlatý poprvé dělil desetinně na sto krejcarů. Zákon z 2. srpna 1892 zavedl korunovou měnu, na kterou navázala československá a od roku 1993 česká koruna.

V moderní době se vedle mincí prosadily bankovky a později bezhotovostní peníze. Z ekonomického hlediska je měna národní formou peněz – peněžní jednotkou nebo peněžním systémem zavedeným zákonem v určité zemi, případně mezinárodními dohodami. Podle funkcí, které měny plnily, se rozlišují měny směnitelné, nesměnitelné, národní, rezervní a zúčtovací.

Měnová soustava a její základní znaky

Měnovou soustavu popisuje pět základních znaků. Patří sem název peněžní jednotky a jejích dílů (například koruna a haléř) a soubor hodnot, v nichž se mince a bankovky vydávají do oběhu. Dále je to určení, kdo peníze emituje a za jakých podmínek – dnes stát prostřednictvím centrální banky –, a zákon, který upravuje pravidla emise, ochranu peněz a jejich používání v domácím i zahraničním platebním styku.

Pátým znakem je způsob stanovení měnového kurzu. Kurz rozhoduje o tom, jak se měna směňuje za jiné měny a jak se změny v ekonomice přenášejí do cen dovozu, vývozu i úspor. V minulosti byl kurz navázán na kovový standard nebo na pevně daný poměr mezi hodnotami; dnes může být pevný, řízený nebo plovoucí podle pravidel, která nastavuje stát či měnová autorita.

Pro numismatiku je měna rámec, bez kterého nelze minci správně zařadit. Stejný nominál měl v různých měnách odlišnou hodnotu: zlatník konvenční měny se po zavedení rakouské měny přepočítával na 1 zlatý 5 krejcarů a zlatý rakouské měny roku 1892 na 2 koruny. Proto se u historických mincí uvádí vedle panovníka a ročníku i měna, do které ražba patří.