2 koruna

2 koruna je jediná česká oběžná mince, která není kulatá – má tvar jedenáctihranu o průměru 21,5 mm a hmotnosti 3,7 g. Razí se z poniklované oceli a v oběhu je od 9. června 1993. Netradiční tvar má praktický důvod: mnohoúhelník se dá rozeznat po hmatu. Na rubu nese velkomoravskou ozdobu z 9. století.

Historie

Dvoukoruna se u nás objevuje od počátku 20. století a stejně jako ostatní drobné nominály prošla celou řadou kovů. Rakousko-uherská dvoukoruna byla stříbrná, prvorepubliková se razila z mědiniklu a poválečné ražby z hliníku – lehkého, levného kovu, který se v socialistickém mincovnictví používal široce.

Právě hliníkové mince jsou pro sběratele zrádné. Hliník je měkký a snadno se odírá, takže kus v opravdu dobrém stavu je vzácný, i když se ražba počítala v desítkách milionů. Zároveň se hliníkové mince špatně skladují – reagují na vlhkost a v albech mohou zmatnět.

Dnešní česká dvoukoruna z roku 1993 se od předchůdců liší nejnápadněji tvarem. Jedenáctihran nebyl zvolen pro efekt: mnohoúhelníkové mince se dobře rozeznávají hmatem, což pomáhá nevidomým i každému, kdo šátrá v peněžence. Podobný princip používá řada zemí – britská padesátipence nebo australská padesátka jsou také mnohoúhelníkové.

Motivem rubu je velkomoravská gombíková ozdoba, tedy šperk z 9. století. Je to jediná česká oběžná mince, která odkazuje k tak starému období, a spolu s lvem na líci tvoří spojení nejstarší a nejnovější státnosti.

Na co si dát u dvoukoruny pozor

Jako u ostatních českých oběžných mincí rozhoduje o hodnotě náklad konkrétního ročníku. Několik let má náklad výrazně nižší než ostatní a v neobíhaném stavu se za ně platí mnohonásobek nominálu; drtivá většina ročníků je ale zcela běžná a má hodnotu dvou korun.

U mnohoúhelníkové mince je navíc zranitelný roh. Jedenáct hran znamená jedenáct míst, kde se mince při oběhu odírá nejdřív, takže rozdíl mezi kusem z peněženky a neobíhaným je na dvoukoruně vidět líp než u kulatých nominálů. Kdo sbírá ročníky, pozná stav právě podle ostrosti hran.

Ocelové jádro pod niklem má tutéž slabinu jako u pětikoruny: když se pokovení poruší, ocel koroduje. U mincí určených do sbírky se proto vyplatí vyhnout se doteku prstů a vlhkému uložení – rez na oceli se na rozdíl od patiny na stříbře nepovažuje za přednost.