Ocel

Americký ocelový centOcel je slitina železa s uhlíkem, jehož obsah nepřesahuje 2,14 %; při vyšším obsahu jde o litinu. Vlastnosti oceli mění legující prvky a tepelné zpracování. Ve 20. století se ocel prosadila jako levný materiál oběžných mincí, obvykle jako jádro pokryté mědí, niklem nebo mosazí.

Složení železo a uhlík do 2,14 %, případně další legující prvky
Nad 2,14 % uhlíku litina
Nerezová ocel legovaná chromem, který na povrchu vytváří ochrannou vrstvu oxidu
Použití v mincích ocelové jádro plátované nebo galvanicky pokovené mědí, niklem či mosazí
Eurové mince 1, 2 a 5 centů – ocel pokrytá mědí
Mince České republiky 1, 2 a 5 Kč – ocel galvanicky pokovená niklem; 10 Kč – ocel plátovaná a galvanicky pokovená mědí; 20 Kč – ocel plátovaná a galvanicky pokovená mosazí; 50 Kč – bimetalová, ocel s mezikružím plátovaným a pokoveným mědí a středem plátovaným mosazí
Americký cent 1943 ocel pokrytá zinkem, 2,702 g

Historie

Nejstarší známé doklady výroby oceli pocházejí z železných předmětů nalezených v Kaman-Kalehöyüku ve střední Anatolii, z doby kolem roku 1800 př. n. l. V jižní Indii se kolem 6. století př. n. l. vyráběla kvalitní kelímková ocel zvaná wootz. Ve starověku a středověku vznikala ocel hlavně tak, že kovář železo opakovaně ohříval a koval v prostředí bohatém na uhlík. Výsledek záležel na zkušenosti řemeslníka a ocel byla vzácný materiál pro čepele, nástroje a části zbroje.

Průmyslovou výrobu otevřel ve 40. letech 18. století Angličan Benjamin Huntsman kelímkovým tavením oceli. Skutečný zlom přinesl v polovině 50. let 19. století Bessemerův proces, při němž se uhlík ze surového železa vypaluje proudem vzduchu; doplnila ho Siemensova-Martinova pec. Roku 1952 zahájila v rakouském Linci provoz první kyslíková ocelárna; postup se podle Lince a Donawitz nazývá proces LD. Ocel se tím stala základním materiálem strojírenství, dopravy a staveb. Přidáváním chromu, niklu a dalších prvků vznikly legované oceli, mezi nimi nerezová ocel odolná proti rezivění.

Do mincovnictví pronikla ocel ve 20. století, kdy státy hledaly levné a odolné materiály pro drobné oběživo. Známým příkladem je americký cent z roku 1943: měď byla za druhé světové války potřeba pro munici, a proto ho mincovny ve Filadelfii, Denveru a San Francisku razily z oceli pokryté zinkem. Mince vážila 2,702 g, byla magnetická, lidé si ji pletli s deseticentem a na hraně, kde vysekávání střížků prořízlo zinkovou vrstvu, rychle rezivěla. V letech 1944–1946 se cent razil z mosazi vystřelených nábojnic doplněné čistou mědí. Dnes má ocelové jádro řada oběžných mincí, mimo jiné eurové mince 1, 2 a 5 centů a všechny oběžné mince České republiky od 1 do 50 Kč.

Vlastnosti a využití v mincovnictví

Ocel je pevnější a tvrdší než čisté železo a její vlastnosti lze řídit obsahem uhlíku i tepelným zpracováním. Vyšší tvrdost zvyšuje odolnost mince proti otěru, zároveň však ztěžuje ražbu a víc namáhá razidla.

U oběžných mincí převládá řešení „jádro a povrch“. Ocelové jádro zajišťuje pevnost a nízkou cenu, povrchová vrstva určuje barvu a chrání jádro před korozí. U galvanicky pokovené oceli se tenká vrstva kovu nanáší elektrolyticky, u plátované oceli je vrstva s jádrem pevně spojená tvářením.

Běžná ocel je magnetická, což ovlivňuje chování mincí v automatech: v roce 1943 zachytávaly magnety určené proti ocelovým náhražkám i pravé americké centy. Bez ochrany ocel ve vlhku reziví, a proto se v mincích používá s povrchovou vrstvou.

 
Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet