Drahé kovy

Drahé kovy jsou zlato, stříbro, platina a palladium – kovy vzácné, odolné vůči korozi a snadno dělitelné. Právě proto z nich lidstvo tisíce let razí mince. Na burzách mají vlastní značky XAU, XAG, XPT a XPD a cena se udává za trojskou unci.

Historie

Zlato a stříbro provázejí peníze od jejich vzniku. Nejstarší mince z elektronu, přírodní slitiny zlata a stříbra, se razily v Lýdii v 7. století před naším letopočtem a princip zůstal stejný po dva a půl tisíce let: hodnota mince odpovídala množství kovu, který obsahovala.

Platina se do Evropy dostala až ze španělské Ameriky a zpočátku byla považována za obtížnou příměs – její jméno pochází ze španělského platina, tedy „stříbříčko". Trvalo dlouho, než ji technika dokázala zpracovat; Rusko z ní v 19. století razilo oběžné mince, jinak zůstala vzácností. Palladium bylo objeveno roku 1803 a k mincovnictví se dostalo až ve 20. století.

Ve 20. století drahé kovy z běžného oběhu zmizely. Papírové peníze přestaly být směnitelné za zlato a role kovů se přesunula jinam: staly se investičním a rezervním aktivem, surovinou pro průmysl a materiálem sběratelských ražeb.

Čím se od sebe liší

Zlato je mezi nimi nejstabilnější uchovatel hodnoty. Nekoroduje, průmysl ho spotřebuje jen zlomek a poptávka je dána hlavně investicí a šperkařstvím. Stříbro se chová jinak: velkou část poptávky tvoří průmysl, takže jeho cena kolísá výrazněji a reaguje i na hospodářský cyklus.

Platina a palladium jsou primárně průmyslové kovy – většina se spotřebuje v automobilových katalyzátorech. Jejich cena proto závisí na výrobě aut a na tom, jak se mění pohon vozidel; jako investice se chovají mnohem neklidněji než zlato.

Pro sběratele a investory z toho plyne praktické rozdělení. Investiční mince a slitky se posuzují podle obsahu kovu a přirážky nad burzovní cenu; sběratelské ražby podle nákladu, zachovalosti a poptávky, přičemž kov je u nich vedlejší. Kdo kupuje kov, hledá nízkou přirážku; kdo kupuje minci, hledá kus, který se hned tak neobjeví.