Platina

Platina je vzácný ušlechtilý kov stříbřitě bílé barvy se značkou Pt. Má hustotu 21,45 g/cm³ a taje až při 1768 °C, tedy výš než kterýkoli jiný investiční drahý kov. Slitky a investiční mince se razí v ryzosti 999/1000 a nejčastěji po jedné trojské unci; na světových trzích nese platina kód XPT.

Historie

Své jméno dostala platina od španělských dobyvatelů v Jižní Americe. Když ji nacházeli v náplavech spolu se zlatem, pokládali ji za nedodělané stříbro, a tak jí říkali platina – zdrobnělinu slova plata, stříbro. Pro hledače zlata šlo o přítěž: kov se odmítal tavit a znečišťoval výtěžek. První evropská zmínka o něm pochází z roku 1557, kdy jej popsal Julius Caesar Scaliger jako neznámý kov nalézaný mezi Panamou a Mexikem.

Důvod, proč si s platinou nikdo dlouho nevěděl rady, je prostý: taje o téměř tisíc stupňů výš než stříbro. Tehdejší pece takovou teplotu nedokázaly vyvinout. Vědecké uznání přišlo až roku 1748, kdy španělský mořeplavec Antonio de Ulloa vydal zprávu ze své jihoamerické výpravy. Během následujících desetiletí se podařilo platinu čistit i zpracovávat a z odpadu při rýžování zlata se stal ceněný materiál.

Nejpozoruhodnější kapitolu má platina v mincovnictví, a je to kapitola ruská. Roku 1824 se v Uralu našla bohatá ložiska a rod Demidovů začal kov těžit v náplavech u svých závodů v Nižním Tagilu. Ruska se rázem zmocnila přebytku kovu, se kterým nebylo co dělat – a carským výnosem z roku 1828 se z něj začaly razit oběžné mince. Byl to jediný případ v dějinách, kdy platina sloužila jako běžné platidlo.

Razily se tři nominály: 3 rubly od roku 1828 o hmotnosti 10,35 g, 6 rublů od roku 1829 o hmotnosti 20,71 g a 12 rublů od roku 1830 o hmotnosti 41,41 g. Obchodníci na nich oceňovali jednu praktickou přednost: díky vysokému bodu tání přečkaly požár domu, ve kterém se zlaté a stříbrné mince slily. Veřejnost si ale k bledému kovu cestu nenašla – lidé mu nedůvěřovali a zaměňovali jej se stříbrem. K tomu se přidaly náklady ražby, které u trojrublové mince činily 98 kopějek, zatímco u zlatého rublu nedosahovaly ani jedné.

Osudným se platinovým rublům stal pokles ceny kovu. Jak platina levněla, blížila se chvíle, kdy by nominál mince výrazně převýšil cenu kovu v ní – a takovou minci se vyplatí razit ve velkém na cizí účet. Roku 1845 proto carský výnos ražbu zastavil a nařídil mince do půl roku stáhnout a roztavit. Právě proto jsou dnes ruské platinové rubly mimořádně vzácné a patří k nejvyhledávanějším ražbám carského období.

Ve 20. století se z platiny stal především průmyslový kov. Uplatnila se v chemické výrobě a hlavně v katalyzátorech, kde urychluje reakce, aniž by se sama spotřebovávala. K mincovnictví se vrátila roku 1983, kdy ostrov Man vydal Platinum Noble – první moderní investiční minci z platiny. Roku 1988 ji následovaly kanadský Maple Leaf, australská Koala i čínská Panda, roku 1997 americký Platinum Eagle a roku 2016 rakouský Vídeňský filharmonik.

Vlastnosti a investiční podoba

Platina odolává oxidaci i většině chemických vlivů a na vzduchu nematní. Právě proto se hodí tam, kde jiné kovy selhávají – od laboratorního skla po katalyzátory. Ve šperkařství se cení pro svou hmotnost a pro to, že si drží vzhled i po letech nošení. S tvrdostí 3,5 podle Mohse je ale měkčí, než by se u tak odolného kovu čekalo, a povrch se dá poškrábat.

Investiční platina se prodává jako slitky a mince s uvedenou hmotností a ryzostí, nejčastěji po jedné trojské unci a jejích dílech. Cena se skládá z burzovní ceny kovu a z přirážky za výrobu a distribuci; u menších hmotností je přirážka poměrně vyšší, protože náklady na ražbu se rozpočítají na méně kovu.

Od zlata se platina liší tím, čím se její cena tvoří. Zlato drží hodnotu především jako uchovatel majetku, kdežto většinu poptávky po platině vytváří průmysl. Její cena proto reaguje na hospodářský cyklus, na výrobu automobilů i na dostupnost těžby, a bývá pohyblivější než cena zlata. Pro sbírku i pro portfolio to znamená, že se platina nechová jako zlato v jiném odstínu, ale podle vlastních pravidel.

U sběratelských ražeb rozhoduje stav povrchu. Přestože je platina chemicky odolná, drobné rýhy po neopatrné manipulaci se u špičkových kusů promítnou do ceny. Slitky se posuzují podle důvěryhodnosti výrobce a neporušeného značení, u mincí je klíčový původní povrch a nepoškozená hrana.