Feudalismus
Feudalismus je uspořádání středověké společnosti založené na lenních vztazích: pán propůjčoval vazalovi léno, obvykle půdu, výměnou za věrnost a vojenskou službu. Název pochází z latinského feudum – léno. Panovník mohl propůjčovat i svá výsadní práva, mezi nimi právo razit mince.
| Název | z latinského feudum – léno |
|---|---|
| Podstata | léno za věrnost a vojenskou službu vazala |
| Vznik | franská říše Karlovců |
| Období | středověká Evropa, 9.–15. století |
| Zrušení poddanství v českých zemích | 1848, nevolnictví už roku 1781 |
| Mincovní právo | regál panovníka, který ho mohl udělit dalším vydavatelům |
Historie
Kořeny feudalismu leží ve franské říši Karlovců. Panovník neměl úřední aparát, z něhož by vydržoval jízdní vojsko, a proto bojovníkům propůjčoval půdu – nejdřív jako beneficium, později jako léno – výměnou za slib věrnosti a vojenskou službu. Kdo léno přijal, stal se vazalem, a protože i on mohl část půdy propůjčit dál, vznikla stupňovitá stavba od panovníka přes vysokou šlechtu až k drobným rytířům. Lenní vazby přesahovaly i hranice států: anglický král byl za své francouzské državy vazalem francouzského krále.
Vedle toho stálo poddanství, které se týkalo většiny obyvatel. Rolníci nebyli součástí lenního svazku, ale byli vázáni k půdě a vrchnosti odváděli dávky a robotu. Širší pojetí feudalismu, jak ho popsal francouzský historik Marc Bloch, do něj zahrnuje i je. V marxistickém pojetí, které bylo v Československu v letech 1948–1989 povinné, označuje feudalismus celou epochu od konce antiky do 16. až 19. století.
Lenní soustava ztrácela význam s rozvojem měst a s nástupem placených vojáků, kteří nahradili šlechtická vojska; její vojenská stránka do roku 1500 prakticky zanikla. Zbytky feudálních poměrů přežily mnohem déle. Ve Francii je zrušilo Národní shromáždění roku 1789. V českých zemích zrušil Josef II. roku 1781 nevolnictví, robota a poddanství ale trvaly až do roku 1848.
Feudalismus a mincovní právo
Mincovní regál patřil k menším regálům, tedy výsadním právům panovníka fiskální povahy, jako bylo právo horní, celní nebo tržní. Zahrnoval právo vydávat mince i zisk z jejich ražby. V říši ho panovníci od 9. století propůjčovali biskupům, od 11. století světským knížatům a později městům; Zlatá bula roku 1356 ho přiznala kurfiřtům.
V Čechách panovník regál střežil přísně. Výjimku uděloval jen důležitým osobám, jimž byl zavázán, a šlo o odvozené právo: vydavatel musel razit v předepsané hmotnosti a jakosti a do měnové soustavy zasahovat nesměl. Takto razil například Albrecht z Valdštejna.
Zisk z regálu přinášelo i renovatio monetae, obnovování mince: panovník vydal obrazově nové denáry horší jakosti a nařídil za ně vyměnit dosavadní lepší mince, i několikrát do roka. V Čechách tuto praxi zmiňuje Kosmova kronika a skončila až reformou Václava II. roku 1300.
