Renovatio monetae
Renovatio monetae (obnova mince) byla středověká praxe, kdy panovník v krátkých lhůtách prohlašoval obíhající mince za neplatné a nařizoval jejich výměnu za nové se ztrátou pro majitele. V Čechách sloužila jako skrytá daň až do roku 1300, kdy ji ukončila mincovní reforma Václava II. a pražský groš.
| Nejstarší zpráva v Čechách | Kosmova kronika z počátku 12. století, výtka vložená do úst Boleslava II. |
|---|---|
| Četnost ve 13. století | nájemní smlouvy mincoven ukládaly změnu mince nejméně dvakrát ročně |
| Mince | denáry, od 13. století brakteáty |
| Stará mince po lhůtě | ztrácela část nebo celou hodnotu, placení jí se trestalo jako padělání |
| Konec v Čechách | 1300, mincovní reforma Václava II. a pražský groš |
Historie
Mincovní právo náleželo panovníkovi a obnova mince z něj dělala pravidelný zdroj příjmů. Po vyhlášení nové mince musel každý v určené lhůtě vyměnit staré denáry u panovníkových směnárníků (campsores), a to se ztrátou: za staré mince dostal méně nových. Po uplynutí lhůty stará mince ztrácela část nebo celou hodnotu a kdo jí dál platil, byl trestán jako padělatel. Rozdíl při výměně připadl panovníkovi nebo nájemci mincovny.
Nejstarší zprávu o renovacích v Čechách podává Kosmova kronika z počátku 12. století. Kosmas vložil umírajícímu knížeti Boleslavu II. († 999) do úst výtku, že lidu neuškodí žádná pohroma ani mor tolik jako časté měnění a podvodné zhoršování mince, a varování před vládci, kteří budou minci měnit třikrát i čtyřikrát do roka. Numismatik Eduard Fiala v tom viděl obraz Kosmovy vlastní doby, kdy obnovy mince za Vladislava I. nabyly velkého rozsahu.
Rozsah renovací ve 12. století dokládají nálezy. Podle Fialy se zemská mince za Vladislava I. změnila nejméně dvacetkrát, za Bedřicha nejméně osmnáctkrát a za Vladislava II. jako krále víc než dvacetkrát. Na Moravě vystřídal olomoucký údělník Svatopluk za dvanáct let vlády přes 30 typů denárů. Každá obnova přinesla nový obraz, aby se platná mince dala odlišit od propadlé.
Ve 13. století nahradily zhoršené denáry brakteáty – tenké stříbrné plíšky ražené jen z jedné strany. Přechod proběhl jednorázovým stažením staré mince: Fiala neznal žádný nález, v němž by se denáry starého tvaru a brakteáty vyskytovaly společně. Nájemní smlouvy mincoven ukládaly měnit minci nejméně dvakrát ročně. Smlouva Přemysla Otakara II. o pronájmu moravské mince výslovně stanoví obnovu denárů dvakrát do roka a nařizuje, aby se všechny koupě a prodeje platily touto mincí, ne zlatem ani stříbrem.
Definitivní konec renovatio monetae v Čechách přinesla mincovní reforma Václava II. roku 1300. Pražský groš byl velká stříbrná mince s trvalou platností, která se pravidelně nevyměňovala, a ražba denárů se po jeho zavedení zastavila. Groš se stal obchodní mincí uznávanou v celé střední Evropě.
Jak obnova mince fungovala v praxi
Ve 13. století se mince pronajímala mincmistrům. Podle dochované nájemní smlouvy platil mincmistr Eberlin za roční nájem české mince 14 000 hřiven stříbra; výnos z ražby a výměny pak připadl jemu. Úředníci mincovny měli pevně rozdělené role: mincmistr vedl mincovnu, mincéři razili, prubíři zkoušeli váhu a jakost kovu a směnárníci vyměňovali starou minci za novou.
Protože hodnota denárů závisela na vůli panovníka, větší platby, věna a platby do ciziny se vypořádávaly hřivnami čistého stříbra, které měly všude stálou cenu. Denáry sloužily k běžnému placení na domácím trhu.
Pro numismatiku je dědictvím renovací velké množství typů českých a moravských denárů i brakteátů. Časté střídání obrazů umožňuje typy řadit a přiřazovat jednotlivým panovníkům, a tím i datovat hromadné nálezy.
