Florencie: mocné město florénu a bankéřů

Malá zlatá mince o váze necelých tří a půl gramu, na jedné straně lilie, na druhé svatý Jan Křtitel. Zlatý florén, který Florencie začala razit roku 1252, se téměř tři sta let neměnil ani vzhledem, ani obsahem zlata, a právě proto mu obchodníci od Londýna po Uhry věřili. Napodobovaly ho desítky panovníků včetně českého krále Jana Lucemburského a na jeho stabilitě vyrostly banky Bardiů, Peruzziů a Medicejů. Jak se z městské mince stalo měřítko evropského velkoobchodu a co o ní prozradí drobná značka vedle hlavy světce?

Evropa stříbrných denárů

Po téměř pět set let platila západní Evropa hlavně stříbrem. Základem byl stříbrný denár (fenik), který zdědila soustava Karla Velikého: dvanáct denárů tvořilo solidus, dvacet solidů libru. Solidus a libra však byly jen početní jednotky, ražen byl jen denár a jeho obsah stříbra se lišil země od země. V Anglii obíhaly stříbrné penny (sterlingy), ve Francii se počítalo v livrách tournois, za které se platilo stříbrnými denáry a od roku 1266 i groši tournois. Zlato znala Evropa hlavně z cizích mincí – byzantských a islámských –, které přicházely jako diplomatické dary nebo válečná kořist. Byzantská zlatá mince navíc ztratila dřívější spolehlivost: ražbu kvalitního zlata v Byzanci narušilo dobytí Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou roku 1204 a pozdější hyperpyrony se opakovaně zhoršovaly. Na místo spolehlivé zlaté mince pro velký obchod tak čekal nový uchazeč.

Zámořský obchod italských měst se přitom neobešel bez složitých počtů. Pisánec Leonardo Fibonacci (asi 1170 – asi 1240/50) se jako chlapec učil počítat v Bugii (dnešní Béjaïa v Alžírsku), kde jeho otec spravoval celnici pro pisánské kupce. Roku 1202 sepsal knihu Liber Abaci, která Evropě představila indicko-arabské číslice a v celé jedné části řeší kupecké úlohy: převody měn a měr, výpočty zisku a úroků. Ve 13. století se z takových počtů stala běžná výbava italského obchodníka, a ten začal potřebovat minci, která by velké částky unesla lépe než měšec denárů.

K tomu přistoupilo zlato z Afriky. V Evropě stálo zlato vůči stříbru v poměru zhruba 1 : 10 až 1 : 12, v severní Africe jen 1 : 6 až 1 : 8, takže výměna evropského stříbra za africké zlato byla výnosným obchodem. Ražba zlata navíc od antiky platila za výsadu císařů. V Itálii a v říši si ji v první polovině 13. století dovolil jen sám císař Fridrich II. Štaufský: od roku 1231 razil ve svém Sicilském království zlatý augustalis s vavřínem ověnčenou hlavou ve stylu antických císařů, opisem CESAR AVG IMP ROM a orlem se jménem FRIDERICVS na druhé straně. Augustalis však zůstal mincí jižní Itálie. Nástup městských zlatých ražeb na počátku 50. let bývá spojován právě s Fridrichovou smrtí roku 1250, kdy pominula císařova výsada.

Rok 1252: lilie a svatý Jan

Roku 1252 razila zlatou minci už dvě italská města, a to bez vzájemné dohody: Janov svůj genovino s městskou branou a opisem IANVA na jedné straně a křížem se jménem krále Konráda, od něhož město roku 1139 získalo mincovní právo, na druhé, a Florencie fiorino d'oro, zlatý florén. Florencie měla tehdy přes 60 000 obyvatel, patřila k největším městům Evropy a bohatla na výrobě jemného sukna a na obchodu s penězi. Florentská mince obsahovala přibližně 3,5 g téměř ryzího zlata (nominálně 24 karátů) a měřila kolem 20 mm. Hodnotou byla od začátku zapojena do zavedeného účetnictví: jeden florén se rovnal libře (lira) o dvaceti solidech po dvanácti denárech. Zlatá mince tak jedním kusem nahradila 240 stříbrných denárů. Ty se ovšem během staletí zhoršovaly, a kolem roku 1500 už florén platil sedm lir.

Vedle zlatého florénu razila Florencie stříbrné mince: drobné piccioli a stříbrný „florén“, zvaný také groš, který měl zpočátku hodnotu dvacetiny zlatého florénu. Zlatá a stříbrná měna tak běžely souběžně a jejich vzájemný kurz se pohyboval podle trhu. Stříbrné mince časem lehly, zlatý florén zůstával stejný – a v tom byla jeho síla i budoucí potíž, jak ukáže osud Medicejské banky.

Na líci je florentská lilie se třemi okvětními lístky a dvěma tyčinkami a kolem ní opis FLORENTIA. Znak i jméno města daly minci název – fiorino od fiore, latinsky flos, květ. Na rubu stojí zpříma svatý Jan Křtitel, patron Florencie, v kajícím oděvu, v levé ruce hůl zakončenou křížem, pravou ruku zvedá k žehnání. Opis S IOHANNES B (Sanctus Iohannes Baptista) světce pojmenovává. Mince nenese letopočet ani jméno vládce, jen znak a patrona města.

Florentská lilie není francouzská královská lilie, s níž se často plete. Jde o stylizovaný kvetoucí kosatec s pěti horními lístky – třemi hlavními a dvěma tenčími tyčinkami s poupaty. Původně byla stříbrná v červeném poli; guelfové barvy obrátili, a když roku 1251 vyhnali z města ghibelliny, stala se červená lilie v bílém poli znakem Florencie.

Florén byl na každodenní nákupy příliš drahý. Ještě ve 14. století odpovídal zhruba měsíční mzdě prostého dělníka, zedníka nebo tesaře, a lidé proto platili drobnými stříbrnými mincemi. Ve florénech se platila věna, daně, velkoobchod a mezinárodní platby. Florentská mincovna jich podle dobových zpráv razila ve 14. století 350 až 400 tisíc ročně.

Pod ochranou Křtitele: kontrola a falzáři

Ražbu dozorovali úředníci cechu a hotové florény se podle tradice vážily a ukládaly do zapečetěných váčků jako fiorini di suggello, „florény pod pečetí“, zaručené co do slitiny i váhy. Ve Florencii se dodnes říká San Giovanni non vuole inganni – svatý Jan nesnáší podvody –, a rčení se vykládá právě jako narážka na světce, který z rubu florénu dohlížel na jeho pravost.

Kdo se přesto o podvod pokusil, riskoval život. Mistr Adam, který razil falešné florény pro hrabata Guidi z Romeny v Casentinu, byl roku 1281 dopaden a upálen zaživa. Jeho příběh zná každý čtenář Danta Alighieriho: ve třicátém zpěvu Pekla potkává Adama mezi padělateli a nechává ho říct, že v Romeně falšoval „slitinu zapečetěnou Křtitelem“ a razil florény, které měly tři karáty příměsi. Z 24 karátů ryzího zlata tedy zbylo jednadvacet. Trest, který mu básník vymyslel, je výmluvný: nafouklý vodnatelností trpí nekonečnou žízní.

Dante, kterého Florencie roku 1302 poslala do vyhnanství, se k minci vrátil i v Ráji. V devátém zpěvu nechává trubadúra a biskupa Folqueta z Marseille nazvat florén „prokletým květem“, který svedl ovečky z cesty a z pastýře udělal vlka – tvrdá výtka městu, jehož bohatství na zlaté minci stálo.

Benátský dukát: soupeř se stejnou vahou

Benátky platily ve východním obchodě byzantskými zlatými hyperpyrony, ty se však opakovaně zhoršovaly. Když byzantský císař Michael VIII. roku 1282 hyperpyron znovu znehodnotil, odpověděla Velká rada roku 1284 vlastní zlatou mincí. Benátský dukát převzal velikost a váhu florénu, jen o něco těžší kvůli rozdílu benátských a florentských měr: obsahoval asi 3,55 g zlata ryzosti přes 99 %.

Obrazem se oba typy výrazně liší. Na líci dukátu klečí dóže před svatým Markem, který mu podává praporec, na rubu stojí Kristus v oválném rámci posetém hvězdami. Rubní opis SIT T(IBI) XPE DAT(US) Q(UEM) TV REGIS ISTE DVCAT(US) – „Tobě, Kriste, budiž dáno toto vévodství, kterému vládneš“ – dal minci jméno: poslední slovo ducatus se začalo chápat jako název mince. Později se mu říkalo též zecchino, česky cechyn.

Napodobeniny dukátu vznikaly hlavně v Levantě, kde Benátky více utrácely, než vydělávaly. Když začal razit zlato i římský senát, napodobil benátský dukát s klečícím senátorem před svatým Petrem – florentský vzor nepřipadal v úvahu, protože finance senátu měli v rukou florentští bankéři a dbali, aby jejich městská mince kopírována nebyla. V Porýní a v západní Evropě získal zprvu převahu florén, v 15. a 16. století však mezinárodní obchodníci postupně přecházeli k dukátu. Roku 1524 uznal císař Karel V. dukáty benátské jakosti za platnou minci v říši a ocenil je výš než rýnské zlaté; v Uhrách se dukát razil až do roku 1881. Benátky samy razily dukáty beze změny typu a bez letopočtu až do zániku republiky roku 1797. Pro stálou jakost a neměnnou váhu se dukát stal nejrozšířenější evropskou zlatou mincí a jako základní zlatý nominál ho převzaly Itálie, německé země, Rakousko, Uhry, Polsko i české země.

Značky mincmistrů: podpis na každé emisi

Kdo vezme florén do ruky, najde vlevo od hlavy svatého Jana drobný symbol. Není to ozdoba, ale značka úředníka, který za ražbu odpovídal. Mincovnu vedli mistři jmenovaní vždy na půl roku a každý z nich označil své florény vlastním znamením. Sluníčko s paprsky například patří Catellinu Aldobrandimu, který mincovně předsedal od 1. listopadu 1318 do 30. dubna 1319. Na florénech se během staletí vystřídalo přes 500 různých značek.

Pořádek do nich začal dělat Giovanni Villani, kupec a kronikář, jehož kronika Florencie bývá považována za první dějepisné dílo, které soustavně pracuje s hospodářskými údaji a čísly. Když se roku 1316 stal jedním z představených mincovny, sebral starší záznamy a založil knihu, do níž se měla za každý půlrok zapisovat jména městských představitelů a mistrů mincovny, jakost vyražených mincí a jejich značky. Už tehdy, pouhých 64 let po prvním florénu, ale Villani nedokázal přiřadit 72 značek a zůstaly v knize bez jména. Mnohé značky odkazují na erby rodin, z nichž mistři pocházeli: Acciaiuoli značili ocílkou, Peruzziové hruškou, Spiniové trnem, Martelliové dvěma zkříženými kladívky, Capponiové kapounem. Villaniho knihu otiskl roku 1760 florentský numismatik Ignazio Orsini a připojil k ní i rejstřík všech známých značek.

Pro dnešního sběratele je značka klíčem k určení. Podle ní se florén přiřazuje k určitému půlroku a mistrovi v soupisu florentských ražeb, který sestavil Mario Bernocchi (Le monete della repubblica fiorentina, 1974–1985) a v němž je i váha florénu – 54 zrn, tedy kolem 3,5 g. Starší soupis přináší dvanáctý svazek Corpus Nummorum Italicorum. Právě značka proto odlišuje jednotlivé emise a umožňuje minci datovat.

Florén dobývá Evropu

Ve 14. století florén napodobovalo kolem 150 evropských států a mincovních pánů od Španělska přes Francii, Nizozemí a německé země až po Uhry. Napodobeniny zpravidla převzaly váhu a ryzost, ale měnily opis: místo FLORENTIA nesly jméno a titul vlastního vládce a lilii často nahradil místní erb. Florén se tak stal jednou z nejrozšířenějších obchodních mincí Evropy. Orsini roku 1760 otiskl na dvou tabulích 36 takových „cizích florénů“.

Nejvýznamnější napodobeninou byl uherský florén. Karel Robert z Anjou ho začal razit roku 1325 ze zlata uherských dolů a roku 1328 založil mincovnu v Kremnici. Jeho syn Ludvík I. nahradil svatého Jana postavou svatého Ladislava, později i lilii uherským znakem, ryzost zlata ale zachoval. Ze slova florén pochází i jméno dnešního maďarského forintu.

Ne každý pokus o vlastní „florén“ se povedl. Anglický král Eduard III. nechal 27. ledna 1344 povolit zlatou minci tohoto jména o dvojnásobné váze, s trůnícím králem místo lilie, takzvaný dvojitý leopard. S florentskou předlohou měla společné jen jméno. Byl ale nevhodně oceněn, obchodníci ho odmítali a už v srpnu téhož roku ho nahradila nová mince, noble. Dodnes jsou známy pouhé tři kusy.

V Porýní udělil Karel IV. právo razit zlato arcibiskupům trevírskému a kolínskému (1346) a mohučskému (1354). Jejich rýnský zlatý (florenus Rheni) začal roku 1354 jako kopie florénu se zhruba 3,4 g zlata. Kurfiřti kolínský, mohučský, trevírský a falcký ho razili ve velkém a v mincovních smlouvách sjednocovali jeho jakost; roku 1409 převzala rýnskou míru i říšská zlatá mince. Obsah zlata přitom klesal: roku 1419 měl rýnský zlatý zhruba o pětinu méně zlata než na počátku. I tak se stal nejběžnější obchodní mincí v Německu, Nizozemí, Uhrách i v Čechách – ještě roku 1518 platili norimberští odběratelé za jáchymovské stříbro rýnskými zlatými – a říšský mincovní řád z roku 1559 mu předepsal už jen 2,5 g ryzího zlata. Po florénu se pojmenoval i nizozemský gulden, který se až do zavedení eura roku 2002 zkracoval jako fl. nebo ƒ.

Florén krále Jana Lucemburského

Do Čech přinesli zlatou minci italští finančníci. V českém mincovnictví působila v prvních desetiletích 14. století italská finanční konsorcia – v letech 1300–1325 Appardo, Cino a Rinieri, po roce 1327 Verius de Matziis a bratři Mikuláš, František a Šimon z Pisy. Roku 1325 dal Jan Lucemburský v Praze razit první českou zlatou minci. Zlato se razilo v pražské mincovně, zatímco stříbrné pražské groše dál vznikaly v Kutné Hoře. Pro krále, který neustále potřeboval peníze, byla nová mince zřejmě i výnosným podnikem. Zbraslavská kronika zaznamenala, že král „skrze jakési Lombarďany“ zařídil zlatou minci, jejíž čtyři kusy měly platit více než hřivnu.

Český florén převzal florentskou předlohu téměř beze změny: lilii na líci, stojícího svatého Jana s křížovou holí na rubu i opis S IOHANNES B. Odlišuje ho opis líce, který místo jména Florencie nese jméno a titul Jana, krále českého, s korunkou na začátku. Váží asi 3,5 g a měří kolem 20 mm. A stejně jako ve Florencii má i vedle světce drobnou značku: nad jeho pravou rukou je turnajová přilba, u jiné varianty český lev. Florentský zvyk značit emise se tak dostal i do Prahy. Drobné značky se ostatně objevují i na pražských groších z té doby a badatelé je dávají do souvislosti s působením italských finančníků. Podobně v sousedním Sasku se kroužek za uchem lva na míšeňských groších přisuzuje florentským mincmistrům Augustinovi a Mikulášovi, kteří ve Freibergu razili v letech 1364–1368.

Český florén však zůstal spíše výjimkou. Poměr ceny zlata ke stříbru, stanovený zprvu na 1 : 12, brzy kolísal mezi 1 : 15 a 1 : 21, takže se hodnota florénu proti stříbrným grošům měnila. Zlata bylo v Čechách málo a zhruba jedenáct dvanáctin zlatého oběživa tvořily uherské zlaté mince. Ke konci Janovy vlády se české florény z oběhu vytrácely: pro vysoký obsah zlata se tavily, unikaly do ciziny nebo se ukládaly. Pražská mincovna je razila i za Karla IV. v letech 1346–1353; v letech 1350–1353 působili v českém mincovnictví Ondřej a Tomáš z Florencie. Ve 14. století vznikaly florény také ve slezských mincovnách Václava Lehnického a Bolka II. Svídnického. Karel IV. pak na florény navázal vlastním typem s polopostavou krále a českým lvem, kterému dnes říkáme český dukát, ačkoli dobové prameny mu ještě dlouho říkaly florén.

Bardiové a Peruzziové: vzestup a krach

Na florénu vyrostly florentské obchodní a bankovní společnosti a obchod na velké vzdálenosti si vyžádal nové nástroje. Účetní kniha florentské firmy Farolfi z let 1299–1300, vedená v Nîmes, je jedním z nejstarších dokladů plně podvojného účetnictví. Směnka (cambium) dovolovala složit peníze v jednom městě a vyplatit je jinde v jiné měně, takže se zlato nemuselo vozit přes Alpy; jedna z prvních známých smluv tohoto druhu, zmiňující Bruggy, je z 15. května 1306 a na straně Peruzziů v ní vystupoval Giovanni Villani.

Ve 30. letech 14. století patřila společnost Peruzziů k největším v Evropě: měla patnáct poboček od Blízkého východu po Londýn, kapitál přes 100 000 florénů a asi stovku faktorů. Hrušky z jejich erbu se objevují i jako značka na florénech, za které odpovídali mistři mincovny z tohoto rodu. Společnost Bardiů byla ještě zhruba o polovinu větší. Obchodovaly s obilím, olejem, vínem, suknem a anglickou vlnou a půjčovaly papežům, panovníkům, městům i klášterům. Pro Bardie pracoval i otec spisovatele Giovanniho Boccaccia a nějaký čas i Boccaccio sám. Peruzziové si už od roku 1313 nechávali od Giotta vyzdobit rodovou kapli v kostele Santa Croce výjevy ze života svatého Jana Evangelisty a svatého Jana Křtitele – patrona, kterého znal každý z rubu florénu.

Velké klienty provázelo velké riziko. Společnost Peruzziů se zhroutila roku 1343, Bardiové zbankrotovali v letech 1344–1346 a padla i třetí velká společnost, Acciaiuoli – přestože ta anglickému králi nepůjčovala. Podle kronikáře Villaniho dlužil anglický král Eduard III. Bardiům 900 000 a Peruzziům 600 000 florénů, které si půjčil na válku s Francií. Villani však nebyl nestranný svědek: v letech 1300–1308 byl podílníkem Peruzziů, jeho bratr byl jejich společníkem a sám Villani se roku 1346 dostal do vězení po úpadku jiné společnosti. Dnešní bádání jeho čísla zpochybňuje – účetní knihy Peruzziů z let 1335–1343 ukazují, že takový kapitál nikdy neměli. Roku 1348 přitom Eduard dlužil členům rodu Bardi a dalším florentským rodinám jen asi 63 000 florénů. Eduard část dluhů splácel v hotovosti a vlnou a krach spíš urychlily drahé florentské války v Toskánsku, válka Anglie s Francií a vzpoura ve Flandrech. Villani svou kroniku nedokončil: zemřel roku 1348 na mor, který Florencii zasáhl jen pár let po bankovních krachech.

Medicejská banka a papežské peníze

Za zakladatele Medicejské banky platí Giovanni di Bicci de' Medici (asi 1360–1429). Bankovnictví se učil u svého vzdáleného příbuzného Vieriho di Cambio a od roku 1385 vedl jeho pobočku v Římě. Roku 1397 oddělil svou banku od banky svého synovce Averarda, přenesl ji z Říma do Florencie a se společníkem do ní vložil 10 000 florénů. Tím rokem se začátek Medicejské banky obvykle datuje. Dne 25. března 1402 přibyla pobočka v Benátkách. Banka nebyla jediným podnikem rodiny: Medicejové vlastnili i soukenické dílny a jejich římská a později i milánská pobočka prodávaly dvorům luxusní zboží, třeba šperky.

Nejvýnosnějším klientem byla papežská kurie. Medicejové spravovali peníze papežské pokladny a římská pobočka přinášela v letech 1420–1435 až 62 % zisku. Římská pobočka nepotřebovala vlastní kapitál, protože církev u ní peníze spíš ukládala, než si půjčovala. Roku 1427 měla od kurie v úschově asi 100 000 florénů, zatímco kapitál celé banky činil jen kolem 25 000 florénů. Banka tedy hospodařila hlavně s cizími vklady. Když Giovanni roku 1429 zemřel, odhadovalo se jeho jmění na asi 180 000 florénů – to byl ovšem majetek rodiny, ne kapitál banky. Církevní zákaz úroku (usura) přitom Medicejové u papeže obcházeli tak, že mu místo úroků účtovali dráž hedvábí, brokáty a šperky, které mu dodávali.

Giovanniho syn Cosimo de' Medici (1389–1464) převzal banku roku 1429. Roku 1433 musel po sporu se skupinou kolem rodu Albizzi do vyhnanství do Benátek. Odliv kapitálu z Florencie byl prý tak velký, že vyhnanství muselo být zrušeno; roku 1434 se Cosimo vrátil a stal se neoficiální hlavou Florentské republiky. Roku 1439 se do Florencie přesunul z Ferrary církevní koncil, který jednal o unii s východní církví – kvůli moru ve Ferraře a proto, že Florencie slíbila koncil financovat. Nejvýnosnější léta zažila banka v letech 1435–1455, rodina přitom utrácela velké částky: podle Lorenzových záznamů vydávala v letech 1434–1471 v průměru 17 467 florénů ročně. Banka měla postupně pobočky v Římě, Benátkách, Ženevě, Bruggách (od 24. března 1439), Pise, Avignonu, Miláně a Londýně. Ženevská pobočka se do roku 1466 přesunula do Lyonu, kde čtyři velké trhy přilákaly kolem 140 florentských firem. Ve Florencii samé přitom bank ubývalo: cech směnárníků a bankéřů Arte del Cambio měl roku 1399 sedmdesát jedna členských bank, roku 1460 už jen třiatřicet.

Po Cosimově smrti roku 1464 nastal úpadek. Londýnská pobočka doplatila na půjčky Eduardovi IV., brugská na nadměrné úvěry burgundskému dvoru, které poskytoval její vedoucí Tommaso Portinari, a na jeho nevýhodné obchody, mimo jiné koupi dvou galér, milánská na dluhy vévody Sforzy, který jí zůstal dlužen 179 000 dukátů. Lorenzo de' Medici (1449–1492), zvaný Nádherný, dával přednost politice a podpoře umění a bankovní záležitosti nechával na svém správci Francescu Sassettim. Bance navíc neprospíval ani vývoj kovů: mezi lety 1475 a 1485 ztrácelo zlato hodnotu vůči stříbru a vklady i úroky banky byly vedeny ve zlatě. Florencie přitom odmítala florén znehodnotit. Když Lorenzo roku 1492 zemřel, zbývaly Medicejské bance pobočky jen ve Florencii, Římě a Lyonu.

Konec florénu: od pádu Medicejů po vévodské scudo

Roku 1494 byli Medicejové z Florencie vyhnáni a s jejich politickou mocí zanikla i banka: ústředí ve Florencii vypálil dav, lyonskou pobočku převzala konkurenční firma a římská se osamostatnila, ač byla v úpadku. Republika se obnovila a v jejích službách se od roku 1498 jako sekretář druhé kanceláře uplatnil Niccolò Machiavelli (1469–1527). Když se Medicejové roku 1512 vrátili, o úřad přišel. Krátce nato se papežem stal Lev X. z rodu Medicejů a ptal se po 11 243 zlatých florénech, které si u římské pobočky kdysi uložil. Později ho kardinál Giulio de' Medici, budoucí papež Klement VII., pověřil sepsáním dějin Florencie; jeho Florentské dějiny líčí vzestup Medicejů a končí smrtí Lorenza Nádherného roku 1492.

Až do roku 1532 razila Florencie florén ve starém typu. Teprve Alessandro de' Medici, od roku 1532 první vévoda florentský, ukončil republikánskou ražbu. Roku 1533 nahradil florén zlatým scudem, na němž lilii vystřídal medicejský znak a svatého Jana kříž. Po 281 letech tak skončila ražba mince, která nesla jméno města a ne vládce. Mince tak dohnala změnu, ke které došlo o rok dřív: z republiky se stalo vévodství.

Florény ze sbírek

Florentský florén se razil přes dvě a půl století a ve velkých počtech. Při určení je dobré začít opisem: když lilii obklopuje FLORENTIA, jde o florentskou ražbu, kterou pak upřesní značka vedle svatého Jana. Jiný opis, cizí erb nebo jiný světec prozradí napodobeninu – uherskou, rýnskou, papežskou nebo třeba českou. Z českých florénů Jana Lucemburského ovšem mnoho kusů skončilo v tavicích kelímcích už v jeho době.

Druhým vodítkem je váha. Ve středověku se z okrajů mincí běžně seškrabával nebo ostříhával drahý kov a Florencie proti tomu bojovala pečlivým vážením. Plnohodnotný florén by měl vážit kolem 3,5 g a mít nepoškozený okraj s celým opisem; lehčí kus s ořezaným okrajem přišel o část kovu ještě v oběhu. U napodobenin pomůže obraz: uherské florény Ludvíka I. mají místo Křtitele svatého Ladislava se sekerou, rýnské zlaté erby kurfiřtů, český florén jméno krále Jana a přilbu nebo lva vedle světce. Benátský dukát se s florénem splést nedá – klečící dóže a Kristus v oválu vypadají úplně jinak, i když obsah zlata je skoro stejný.

Dukáty z našeho e-shopu

Zlatá mince, za kterou ručilo město

Florén nepřinesl Evropě nový kov ani novou techniku ražby. Přinesl spolehlivost: po téměř tři století měl stejný obraz, stejnou váhu a stejné zlato, a každá emise nesla značku člověka, který za ni ručil. Proto ho přijímali obchodníci v Bruggách, Londýně i Praze a proto ho napodobovali uherští a čeští králové i rýnští kurfiřti. Na této důvěře postavily florentské společnosti své pobočky a směnky, na úvěrech velkým dlužníkům ale také doplácely: Bardiové a Peruzziové ve 40. letech 14. století, medicejské pobočky v Londýně a Bruggách o víc než sto let později.

Kdo dnes drží florén v ruce, může z něj přečíst víc, než se na první pohled zdá. Lilie a svatý Jan říkají, odkud mince pochází, opis prozradí, zda je to originál, nebo napodobenina, a nenápadný symbol vedle světcovy hlavy ukáže, ve kterém půlroce a pod kterým mistrem vznikla. Z jedné zlaté mince tak lze vyčíst kus dějin mincovny, která o sobě vedla záznamy už od roku 1316.

Miroslav Uďan