Kurfiřt

Kurfiřt byl říšský kníže s právem volit římského krále a císaře. Sbor sedmi kurfiřtů ustavila roku 1356 Zlatá bula Karla IV. a jedním z nich byl i český král. S hodností šla i výsada razit vlastní minci – proto jsou kurfiřtské ražby samostatnou sběratelskou oblastí. Sbor zanikl roku 1806.

Historie

Ve Svaté říši římské se panovník nedědil, ale volil. Okruh voličů se dlouho neustálil a každá volba nesla riziko sporu nebo dvojí volby. To ukončil Karel IV. Zlatou bulou z roku 1356, která pevně určila sedm volitelů a pravidla volby.

Sbor tvořili tři duchovní kurfiřti – arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský – a čtyři světští: český král, falckrabě rýnský, saský vévoda a braniborský markrabě. Zlatá bula českému králi navíc potvrdila přední postavení mezi světskými voliteli a nedělitelnost českých zemí.

Hodnost přinášela nejen hlas při volbě, ale i řadu výsad: soudní nezávislost, právo na příjmy z cel a dolů a mincovní právo. Kurfiřtství se tak stala nejsilnějšími státy říše a jejich vládci vystupovali jako samostatní panovníci.

Sbor se v novověku rozšířil o Bavorsko a Hannover a zanikl až s celou Svatou říší římskou roku 1806. Slovo přežívá v němčině v názvu berlínské třídy Kurfürstendamm a v češtině jako historický termín.

Kurfiřtské mince

Mincovní právo dělá z kurfiřtů významné vydavatele mincí. Saští kurfiřti razili tolary z krušnohorského stříbra, braniborští položili základ pozdějšího Pruska a duchovní kurfiřti razili mince s biskupskými znaky a s portréty arcibiskupů.

Sběratelsky jde o rozsáhlou a dobře popsanou oblast, kde se dá sbírat podle jednotlivých kurfiřtství nebo podle nominálů. Nejběžnější jsou saské tolary a drobné mince 16. až 18. století; vzácnější jsou rané ražby a zlaté dukáty.

Pro české sběratele je zajímavé, že čeští panovníci razili jako kurfiřti i jako králové a jejich mince nesou podle situace různé tituly. Právě titulatura v opisu je klíč k určení: podle toho, jaké země si panovník na minci nárokuje, se dá ražba zařadit i časově.