Titulatura

Titulatura je soubor titulů panovníka uvedený v opisu mince. Neslouží k ozdobě: říká, nad kterými zeměmi vládce panuje a z jakého práva, a je proto jedním z hlavních vodítek při určování mincí. Změna titulatury často přesně datuje ražbu do roku, kdy panovník získal nebo ztratil korunu.

Historie

Titulatura na mincích má kořeny v antickém Římě. Císařský opis nebyl jménem, ale výčtem funkcí: IMP pro imperátora, CAES pro césara, AVG pro Augusta, P M pro nejvyššího kněze pontifex maximus, COS pro konzulát a P P pro otce vlasti. Zvlášť užitečné je označení TR P, tedy tribunicia potestas – tribunská pravomoc se obnovovala každoročně a číslo za ní tak přesně určuje rok ražby. K tomu přibývaly vítězné přídomky jako Germanicus, Dacicus nebo Parthicus, které dokládaly úspěšná tažení.

Středověk tento zvyk převzal a přizpůsobil křesťanskému pojetí moci. Na pražských groších Václava II. stojí DEI GRATIA REX BOEMIE, tedy „z Boží milosti král český“; formule Dei gratia říká, že panovník odvozuje moc od Boha, ne od lidí. Na rubu mince pak nese opis GROSSI PRAGENSES, tedy pojmenování samotné mince.

V habsburském období titulatura narostla do dlouhých výčtů zemí. Panovník se na mincích uváděl jako císař, král uherský a český, arcivévoda rakouský a další – a právě podle toho, které tituly opis obsahuje a v jakém pořadí, se dá určit, kdy mince vznikla a pro které území byla určena.

Titulatura při určování mincí

Pro sběratele je titulatura prakticky nejcennější částí opisu. Když panovník získá další korunu, mincovny musí razidla upravit – a mezi starou a novou verzí opisu vzniká hranice, která ražbu datuje přesněji než letopočet, pokud mince letopočet vůbec nemá.

Stejně tak se z titulatury pozná, zda jde o ražbu pro české země, pro Uhry nebo pro říši, i když je jinak výtvarně shodná. U starších ražeb, kde je opis zkrácený nebo poškozený, bývá právě dochovaná část titulatury tím, co určení umožní.