Císař
Císař je panovnický titul vládce říše, který v evropské tradici stojí nad králem. Název vychází z římského jména Caesar. Titul nesli římští a byzantští vládci, od roku 800 panovníci obnoveného západního císařství. Ruské, německé a rakouské císařství zanikla v letech 1917–1918.
| Původ slova | z přízviska (cognomen) Gaia Julia Caesara |
|---|---|
| První římský císař | Augustus, od roku 27 př. n. l. |
| Konec byzantského císařství | 1453, pád Konstantinopole |
| Obnova na západě | Karel Veliký, korunován 25. prosince 800 |
| Konec Svaté říše římské | 1806, František II. |
| Rakouské císařství | 1804–1918 |
| Zkratky na římských mincích | IMP, CAES, AVG |
| Opis habsburských císařů | D. G. ROM. IMP. S. A. (Dei gratia Romanorum imperator semper augustus) |
Historie
Kořeny titulu sahají do pozdní římské republiky. Jméno Gaia Julia Caesara převzal jeho adoptivní syn Octavianus, který roku 27 př. n. l. přijal jméno Imperator Caesar Augustus a stal se prvním římským císařem. Jméno Caesar pak nesli i další vládci, a když ho panovník udělil adoptovanému nástupci, označovalo určeného dědice. V tetrarchii zavedené roku 293 nesli titul caesar mladší spoluvládci, kdežto dva starší vládci byli augusti. Z latinského Caesar vzniklo německé Kaiser, ruské car i české císař.
Roku 476 sesadil germánský vojevůdce Odoakar západořímského císaře Romula Augusta; tento rok se pokládá za konec západořímské říše. Myšlenka císařské kontinuity však nezanikla: východní (byzantská) říše císařský titul udržela až do pádu Konstantinopole roku 1453, kdy zahynul poslední byzantský císař Konstantin XI. Palaiologos.
V západní Evropě se císařská idea obnovila roku 800 korunovací Karla Velikého papežem Lvem III. Od dob Oty I. Velikého se z ní vyvinula Svatá říše římská, spojovaná především s německým prostředím. Panovníka volili kurfiřti za římského krále, Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 ustálila jejich počet na sedm. Císařem se zvolený král stával korunovací papežem; posledním takto korunovaným císařem byl Karel V. Řada vládců spjatých s českými zeměmi nesla i císařský titul, nejznáměji Karel IV. a Zikmund Lucemburský, později pak habsburští panovníci.
Posledním císařem Svaté říše římské byl František II. Roku 1804 přijal titul rakouského císaře a jako František I. vládl rakouskému císařství, roku 1806 se v důsledku napoleonských válek vzdal římské koruny a Svatá říše římská zanikla. Rakouské císařství trvalo do roku 1918, jeho posledním císařem byl Karel I. Napoleon I. se roku 1804 prohlásil císařem Francouzů, ruský car Petr I. přijal roku 1721 titul imperátora a 18. ledna 1871 byl ve Versailles prohlášen německým císařem pruský král Vilém I. Ruské císařství skončilo abdikací Mikuláše II. v březnu 1917, německé abdikací Viléma II. v listopadu 1918.
Titul na mincích
Titulatura se na mincích objevuje soustavně. Římské ražby nesou zkratky IMP (imperator), CAES (caesar) a AVG (augustus); spolu s údajem o tribunské moci TR P a jejím pořadím umožňují minci přesně datovat. Ve středověkých a novověkých ražbách se císařská hodnost promítá do opisů i symbolů, například říšského orla. Habsburští císařové Svaté říše římské uváděli na tolarech zkratku D. G. ROM. IMP. S. A., tedy Dei gratia Romanorum imperator semper augustus, za kterou následovaly jejich královské tituly, například u Leopolda I. GE. HV. BOH. REX.