Karel I.: poslední Habsburk a konec starého světa

Jedenáctého listopadu 1918 podepsal jednatřicetiletý císař na zámku Schönbrunn prohlášení, v němž se vzdal jakéhokoli podílu na státních záležitostech, a ještě týž večer odjel z Vídně. Karel I. vládl necelé dva roky a do dějin vstoupil jako poslední rakouský císař, poslední český a uherský král a poslední Habsburk na trůnu. Zdědil válku, kterou nezačal, a říši, která se mu rozpadla pod rukama. Jeho příběh vede z Brandýsa nad Labem přes Budapešť až na Madeiru a jeho stopu dodnes nesou i mince: železné haléře z válečných let a zlatá dvacetikoruna, která se do oběhu nikdy nedostala.

Říše dvou vlád a jednoho císaře: Rakousko-Uhersko konce 19. století

Když se Karel v létě 1887 narodil, vládl František Josef I. už téměř čtyřicet let. Jeho říše měla od roku 1867 podobu, kterou jí dalo rakousko-uherské vyrovnání: dva státy s vlastními vládami a parlamenty, spojené osobou panovníka, společnou armádou a zahraniční politikou. Uhry tím získaly postavení, o jaké marně usilovali čeští politici pro země Koruny české, a národnostní spory se staly trvalou součástí života ve vídeňské říšské radě.

Navenek přitom monarchie působila pevně. Byla jednou z evropských velmocí, opírala se o spojenectví s Německem a její hospodářství rostlo, i když nerovnoměrně: průmyslové Čechy a Dolní Rakousy dělila od zemědělské Haliče či Bukoviny hluboká propast. Stát držely pohromadě armáda, úřednictvo, katolická církev a především dynastie, jejíž autoritu ztělesňoval stárnoucí císař.

Dynastickou kontinuitou však otřásla smrt korunního prince Rudolfa, jediného císařova syna, který zemřel v lednu 1889 v Mayerlingu; nástupnictví přešlo na Karla Ludvíka, mladšího bratra císaře Františka Josefa I., a jeho potomky.

Byl to svět, který věřil ve vlastní trvalost. Sotva kdo si tehdy dokázal představit, že chlapec narozený na dolnorakouském zámku bude o tři desetiletí později podepisovat dokument, jímž se staletá vláda rodu uzavře.

Arcivévoda ve stínu následníka: rod, výchova a léta v Čechách

Karel František Josef se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Otty a saské princezny Marie Josefy. Karel Ludvík byl jeho dědečkem, a novorozený arcivévoda tak byl císařovým prasynovcem. V nástupnické řadě stál daleko. V době jeho narození byl dědicem trůnu ještě korunní princ Rudolf a po jeho smrti stáli před Karlem dědeček Karel Ludvík, strýc František Ferdinand d'Este a otec Otto; když dědeček roku 1896 zemřel, stal se následníkem František Ferdinand.

První roky prožil podle toho, kde zrovna sloužil otec: na Persenbeugu, ve vile Wartholz v Reichenau, ale také v Praze, Brně a Šoproni, kde měl arcivévoda Otto své posádky. Do sedmi let o něj pečovaly chůvy, pak se jeho vychovatelem stal hrabě Georg Wallis. Na výchovu dohlížela především matka, která kladla důraz na katolickou zbožnost a na cizí jazyky, a o chlapcovo náboženské vzdělání se později staral také teolog Godfried Marschall. Vedle domácích učitelů navštěvoval Karel v letech 1899 až 1901 vídeňské Skotské gymnázium vedené benediktiny, což bylo u člena panovnického domu neobvyklé, a vzdělání završovaly studijní cesty po Evropě.

Morganatický sňatek Františka Ferdinanda roku 1900 mezitím Karlovo budoucí postavení upevnil: strýcovy děti byly z nástupnictví vyloučeny, takže nemohly předstihnout linii Karlova otce Otty.

V roce 1903 jej císař jmenoval poručíkem hulánského pluku a mladý arcivévoda dostal převážně vojenské vzdělání, které zahrnovalo nauku o zbraních, vojenské využití železnice a telegrafu, taktiku i organizaci vojska. Skutečnou službu nastoupil 1. září 1905 u dragounského pluku č. 7 v Chudeřicích u Bíliny, tedy v severních Čechách. Následující rok mu zemřel otec a poručníkem se stal František Ferdinand. Karel se tak ocitl na druhém místě v pořadí nástupnictví.

Roky 1906 až 1908 strávil převážně v Praze. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě poslouchal jako soukromý posluchač přednášky vybraných profesorů, hlavně z práva, ale také z hospodářských a finančních věd. V roce 1907 byl prohlášen za zletilého a dostal vlastní dvůr, v jehož čele stál kníže Zdenko Lobkowicz. V létě 1908 se vrátil k dragounům a převzal velení eskadrony.

S jeho plukem je spojeno město, k němuž si vytvořil nejtrvalejší vztah: Brandýs nad Labem. Podle české práce věnované Karlovu vztahu k Brandýsu zde sloužil v letech 1908 až 1912 a s místními lidmi mluvil česky. Život posádkového důstojníka v polabském městě měl daleko k vídeňskému dvoru a do státního rozhodování Karel tehdy zapojen nebyl. Znal kasárna, cvičiště a české prostředí, nikoli ministerstva, což byla pro budoucího panovníka mnohonárodnostní říše zkušenost cenná, ale jednostranná. K městu se vrátil i jako císař: roku 1917 si zdejší zámek a velkostatek koupil do soukromého vlastnictví.

Zita, Sarajevo a následník bez přípravy

Z Brandýsa jezdil Karel navštěvovat příbuzné do Františkových Lázní a tam se znovu setkal s dívkou, kterou znal z dětství. Zita Bourbonsko-Parmská byla sedmnáctým dítětem sesazeného parmského vévody Roberta, který jich měl celkem čtyřiadvacet, a vyrůstala střídavě v toskánské vile Pianore a na dolnorakouském zámku Schwarzau. Její otec přišel o trůn už jako dítě při sjednocování Itálie a děti vychovával mnohojazyčně; rodina se podle Zitiných slov považovala za francouzské prince, kteří vládli v Itálii. Sdílela s Karlem hlubokou katolickou víru a její původ byl pro dvůr bez výhrad přijatelný. Zita později vzpomínala, že se Karel rozhodl rychleji než ona, zvlášť když se na podzim 1910 rozšířila zvěst o jejím zasnoubení s jiným.

V červnu 1911 bylo zasnoubení oznámeno a 21. října téhož roku se na zámku Schwarzau konala svatba. Ženichovi bylo čtyřiadvacet, nevěstě devatenáct a mezi hosty nechyběl jednaosmdesátiletý František Josef I., který při svatební hostině sám pronesl přípitek. Z manželství se narodilo osm dětí. Prvním byl 20. listopadu 1912 syn Otto, poslední dcera Alžběta přišla na svět až dva měsíce po otcově smrti.

Rok 1912 strávil Karel zčásti v haličské Kolomyji, poté byl jako major přeložen k pěšímu pluku č. 39 do Vídně a s rodinou se usadil na zámku Hetzendorf. Vztahy se strýcem byly v té době přátelské a František Ferdinand jej podle všeho začal seznamovat se svými plány na přestavbu říše.

Pak přišel 28. červen 1914. Atentát v Sarajevu, při němž zahynul František Ferdinand s manželkou, udělal ze šestadvacetiletého arcivévody ze dne na den následníka trůnu. Zprávu dostali manželé telegramem a Zita později vzpomínala, jak Karlova tvář po jeho přečtení zbledla. Do rozhodování, které během následujících týdnů přivedlo monarchii do války, však zapojen nebyl. Po jejím vypuknutí byl přidělen k vrchnímu velitelství, kde jej náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf nepřipouštěl k rozhodování o operacích, a tak z císařova pověření objížděl frontu, přehlížel jednotky a rozdával vyznamenání.

V červenci 1915 jej František Josef povolal do své blízkosti, aby poznal chod státu, podíl na vládě mu ale nesvěřil. Na jaře 1916 dostal Karel velení XX. sboru při ofenzivě v jižním Tyrolsku, která po slibném začátku uvázla, a v srpnu byl převelen na východ, kde stanul v čele skupiny armád na východní frontě proti Rusku a Rumunsku.

Karlovo postavení komplikovala také rodina jeho ženy. Dva Zitini bratři, Felix a René, sloužili v rakouské armádě, další dva, Sixtus a Xaver, žili před válkou ve Francii a vstoupili do armády belgické. Když v roce 1915 vyhlásila monarchii válku také Itálie, začalo se o následníkově manželce mluvit jako o „Italce“ a tato nálepka jí už zůstala.

Karel I. na trůnu: císař, který hledal cestu z války

František Josef I. zemřel 21. listopadu 1916 ve věku 86 let. Jeho nástupci bylo devětadvacet. Zita později vyprávěla, že k jejímu muži přistoupil kníže Lobkowicz, se slzami v očích mu udělal na čele kříž a poprvé jej oslovil jako Veličenstvo. V rakouské polovině říše nebyl k nástupu potřeba žádný zvláštní obřad, uherští politici však trvali na korunovaci, s níž byla spojena přísaha na uherskou ústavu.

Korunovace se konala už 30. prosince 1916 v Matyášově chrámu v Budapešti a Karel při ní přijal svatoštěpánskou korunu jako Karel IV. Po obřadech následovala hostina, další dlouhé oslavy však císařský pár za války nepovažoval za vhodné. Korunovační dar, padesát tisíc zlatých mincí pro každého z manželů, věnovali na bydlení pro početné rodiny válečných invalidů a vdovy po nich a na obnovu Sedmihradska. Přísaha měla ovšem i politickou cenu: zavazovala krále k zachování uherského ústavního uspořádání a územní celistvosti, a výrazně tak omezila možnost přestavět monarchii způsobem, který by vyšel vstříc slovanským národům a současně zasáhl do územní celistvosti Uher. V českých zemích vládl jako Karel III., v Praze však korunován nikdy nebyl.

Již na první pohled se od svého prastrýce lišil i stylem vládnutí. František Josef řídil říši od psacího stolu, Karel byl neustále na cestách: sídlo dvora během dvou let pětkrát přestěhoval, mimo jiné do Laxenburgu a do Badenu, a tři až čtyři inspekční cesty dvorním vlakem za měsíc nebyly výjimkou. Pravidelně předsedal společné ministerské radě a důležitá rozhodnutí probíral s manželkou, která bývala přítomna i při poradách, což bylo na vídeňském dvoře nezvyklé.

Rychle přišly i personální změny, třebaže obrat k parlamentnímu vládnutí nebyl okamžitý: s předsedou vlády Ernestem von Koerberem, který naléhal na dodržování ústavního pořádku, se Karel hned na počátku rozešel. Už 2. prosince 1916 převzal vrchní velení armády a v lednu následujícího roku nechal velitelství přestěhovat z Těšína do Badenu u Vídně. Ministrem zahraničí jmenoval hraběte Ottokara Czernina, předsedou rakouské vlády hraběte Heinricha Clam-Martinice, oba z české šlechty, a 1. března 1917 odvolal Conrada von Hötzendorfa.

Vedle změn ve vedení státu a armády přišla také opatření, která měla zmírnit tíživou situaci obyvatelstva. V Předlitavsku vyšla v prvních měsících roku 1917 nařízení o ochraně nájemníků a o nemocenském pojištění a v červnu dal císař podnět ke zřízení ministerstva sociální péče. Historici se přou, nakolik šlo o jeho osobní iniciativu a nakolik o snahu vlády uklidnit vyčerpané zázemí.

Nejodvážnější krok učinil Karel v zahraniční politice. Společná mírová nabídka Ústředních mocností z 12. prosince 1916 ztroskotala hlavně na tom, že Německo odmítlo uvést konkrétní podmínky, a císař proto hledal vlastní cestu. Od počátku roku 1917 hledal prostřednictvím Zitiných bratrů Sixta a Xavera tajnou cestu k jednání s Francií. V dopise z 24. března 1917 slíbil, že u svých spojenců podpoří francouzský nárok na Alsasko-Lotrinsko, a vyslovil se pro obnovu Belgie a Srbska. Druhý dopis následoval 9. května. Jednání však uvázla, protože Itálie trvala na územních ziscích na úkor monarchie, Karel nebyl ochoten vzdát se Tridentska a německé vedení odmítalo postoupit Alsasko-Lotrinsko Francii.

Rozpor s Německem přitom sahal hlouběji. Císař měl výhrady k neomezené ponorkové válce, v prosinci 1916 nařídil až do odvolání zastavit letecké útoky na otevřená města a jejich nádraží a vstřícně odpověděl na mírovou výzvu papeže Benedikta XV. ze srpna 1917. Odmítal také německé plány na těsné hospodářské spojení obou císařství, v nichž viděl ohrožení samostatnosti monarchie. Historik Helmut Rumpler cituje jeho větu, že oslnivé vojenské vítězství Německa by bylo zkázou Rakouska.

Doma se pokusil o smír. Dne 30. května 1917 se poprvé od roku 1914 sešla říšská rada a 2. července, na jmeniny svého syna Otty, vyhlásil císař rozsáhlou amnestii pro odsouzené za velezradu, urážku majestátu a další politické činy. Na svobodu se dostali Karel Kramář a Alois Rašín, původně odsouzení k trestu smrti, a s nimi stovky dalších Čechů. O amnestii nevěděl předem ani ministr zahraničí Czernin, který kvůli tomu nabídl demisi. Usmíření, v něž panovník doufal, však amnestie nepřinesla. Němečtí nacionální poslanci přivítali čtení císařova listu výkřiky „Ať žije velezrada!“ a parlament se namísto toho stal tribunou národnostních požadavků.

Sixtova aféra a podzim, kdy se říše rozpadla

Na jaře 1918 se tajná diplomacie obrátila proti svému původci. Ministr Czernin pronesl 2. dubna ve Vídni projev, v němž tvrdil, že o jednání požádala Francie a že ztroskotalo na jejím nároku na Alsasko-Lotrinsko. Francouzský premiér Georges Clemenceau reagoval v polovině dubna zveřejněním Karlova dopisu z března 1917. Císař jeho obsah veřejně popřel a svému ministrovi k tomu předal čestné prohlášení; o několik dní později jej přiměl k odstoupení.

Následky byly těžké. Německý nacionální tisk začal císaře líčit jako muže pod pantoflem a císařovnu jako „italskou zrádkyni“. V květnu musel Karel odjet za císařem Vilémem II. do belgického Spa a připoutat monarchii k Německu ještě pevněji než předtím. Podle rakouského historika Manfrieda Rauchensteinera se pověst panovníka doma i v cizině zhroutila téměř naráz. Náčelník generálního štábu Arthur Arz von Straußenburg podle něj tehdy prohlásil: „Dozvěděl jsem se, že můj císař lže.“ Pro západní mocnosti přestalo být zachování monarchie cílem, o který by stálo za to usilovat, a americký ministr zahraničí Robert Lansing označil Clemenceauovo zveřejnění za hloupost, která vehnala Rakousko do německé náruče.

V září 1918 se Karel bez dohody s Berlínem obrátil mírovou nótou na všechny válčící státy, Dohoda však chtěla jednat nejprve s Německem. Když se na podzim zhroutily fronty, pokusil se o poslední obrat. Manifestem z 16. října 1918, uveřejněným o den později, vyhlásil přeměnu rakouské části říše ve spolkový stát, v němž měl každý národ vytvořit vlastní státní útvar a k tomu si zřídit národní radu. Manifest se ovšem netýkal Uher, jejichž vláda si to vymínila, takže Čechům nedával možnost spojit se se Slováky. Výsledek byl opačný, než císař zamýšlel. Národní výbory, dosud podezřelé z velezrady, dostaly panovníkovo požehnání a využily je k prosazení samostatných států. Spojené státy vzápětí odpověděly, že autonomie uvnitř říše už Čechům, Slovákům a jižním Slovanům nestačí, a vláda Maxe Hussarka, která manifest připravila, 27. října odstoupila.

V následujících dnech už události postupovaly v rychlém sledu. Dne 28. října byl v Praze vyhlášen samostatný stát, 29. října přerušil svazky s monarchií chorvatský sněm a k 31. říjnu ukončily Uhry unii s Rakouskem. Válečné loďstvo předal císař 31. října nově vznikajícímu jihoslovanskému státu. Dne 3. listopadu bylo ve Villa Giusti uzavřeno příměří s Itálií; Karel je sám nepodepsal a vrchní velení téhož dne předal generálu Arzovi, na jehož žádost den nato jmenoval vrchním velitelem polního maršála Kövesse. Dne 6. listopadu pak císař armádu demobilizoval. Z říše mu zbývaly německy mluvící alpské a podunajské země, kde se ovšem moci chopila vlastní státní rada.

Dne 11. listopadu 1918 předložili císaři ministři jeho poslední vlády, vedené Heinrichem Lammaschem, text dohodnutý s představiteli vznikající republiky. Slovo abdikace v něm nebylo. Zita přesto podle pozdějšího svědectví protestovala slovy, že panovník může být sesazen, ale abdikovat nesmí nikdy. Karel nakonec kolem poledne prohlášení podepsal: uznal předem rozhodnutí, které Německé Rakousko učiní o své státní formě, a vzdal se podílu na státních záležitostech. Večer odjel s rodinou na lovecký zámek Eckartsau východně od Vídně, kde 13. listopadu podepsal obdobné prohlášení pro Uhry. Den po jeho odjezdu ze Schönbrunnu byla ve Vídni vyhlášena republika.

O tom, jak sám dokument chápal, napsal Karel vídeňskému arcibiskupovi kardinálu Pifflovi. Manifest přirovnal k šeku, který člověka donutí vyplnit pouliční lupič s namířeným revolverem, a prohlásil, že se jím necítí vázán.

Vyhnanec, který se nevzdal: Švýcarsko a dva návraty

V Eckartsau zůstala rodina přes zimu. Když za Karlem v lednu 1919 přijel bez ohlášení státní kancléř Karl Renner, císařský pár jej nepřijal, protože nepožádal o audienci, a nechal jej pouze pohostit obědem. Rakouská vláda pak dala bývalému císaři na vybranou mezi výslovným zřeknutím se trůnu, odchodem do ciziny a internací. Na přímluvu Zitiných bratrů vyslal britský král Jiří V. k ochraně rodiny podplukovníka Edwarda Lisle Strutta, který odjezd zorganizoval. Karel si podle britského historika Gordona Brook-Shepherda vymínil jediné: že odjede jako císař, a ne jako zloděj v noci. Večer 23. března 1919 nastoupil v uniformě polního maršála na malém nádraží nedaleko zámku do dvorního vlaku a před zraky asi dvou tisíc lidí se vydal ke švýcarské hranici. Traduje se, že Struttovi tehdy řekl jen: „Po sedmi stech letech…“

Ještě před jejím překročením vydal následujícího dne ve Feldkirchu manifest, připravený už v Eckartsau, jímž prohlásil vše, co rakouská vláda a parlament od 11. listopadu rozhodly, pro sebe a svůj rod za neplatné. V Rakousku manifest zveřejněn nebyl, opisy dostali jen spřátelení panovníci a papež. Vídeň odpověděla 3. dubna 1919 habsburským zákonem, který zrušil panovnická práva rodu, zabavil majetek rodových fondů a Karla vypověděl ze země; ostatní členové rodu směli zůstat jen tehdy, pokud se zřekli příslušnosti k panovnickému domu a přihlásili se k republice. Rodina se usadila ve Švýcarsku, od května 1919 ve vile Prangins u Ženevského jezera.

Naději viděl Karel v Uhrách, kde byla po krátké epizodě maďarské republiky rad obnovena monarchie a regentem se v březnu 1920 stal admirál Miklós Horthy. O Velikonocích 1921 se bez ohlášení objevil v západomaďarském Szombathely, s falešným španělským pasem, a 27. března vstoupil do budínského hradu, kde Horthy právě seděl u svátečního oběda. Dvě hodiny rozhovoru, které Horthy později označil za nejtěžší chvíle svého života, skončily bez dohody. Karel Horthymu připomínal, že jej nikdy nezprostil přísahy věrnosti, admirál však namítal, že mezitím přísahal uherskému národu. Regent se odvolával na hrozbu občanské války a zásahu sousedů a vyslanci Československa a Jugoslávie skutečně hned nazítří prohlásili, že by restauraci považovali za důvod k válce. Dne 5. dubna odjel Karel vlakem zpět do Švýcarska.

Druhý pokus byl dobrodružnější. Dne 20. října 1921 odletěl Karel se Zitou ze švýcarského letiště Dübendorf v malém letounu Junkers F 13 a přistál na poli u západomaďarské vsi Dénesfa. V Šoproni sestavil vlastní vládu a s vojáky, kteří mu přísahali věrnost, vyrazil 21. října vlaky k Budapešti. Výprava ale postupovala pomalu, neboť zastavovala ve stanicích, kde král přijímal holdy, a Horthy mezitím shromáždil síly, takže 23. října došlo u Budaörse na okraji hlavního města ke střetu, který stál život devatenáct lidí. Karel, jenž počítal s nekrvavým návratem, přistoupil na příměří. Když se jeho důstojníci následujícího dne chystali k poslednímu odporu, zakázal jim z okna vlaku další boj se slovy, že už nemá smysl, a nadiktoval rozkaz ke kapitulaci.

Významnou úlohu při zmaření návratu sehrálo Československo. Ministr zahraničí Edvard Beneš předložil 29. října Maďarsku ultimátum s požadavkem sesazení Habsburků a Praha ani Bělehrad neodvolaly divize, které stahovaly k maďarským hranicím. Uherský parlament přijal detronizační zákon 6. listopadu. To už byl královský pár na cestě do vyhnanství. Z kláštera v Tihany byl převezen na britskou loď na Dunaji a z Černého moře jej křižník Cardiff dopravil na portugalskou Madeiru, kam dorazil 19. listopadu 1921.

Madeira: poslední měsíce císaře

Ve Funchalu bydleli manželé nejprve v hotelové vile, ale náklady na pobyt brzy přesáhly jejich možnosti, zvlášť když jim byly ukradeny osobní šperky, poslední cennosti, které jim zbyly. V únoru 1922 za nimi přijely děti a rodina přesídlila do domu Quinta do Monte na kopci nad městem, který jí zdarma poskytla místní bankéřská rodina. Podle dopisu jedné ze služebných byl dům tak vlhký, že vše páchlo plísní.

Dne 9. března se Karel ve městě nachladil a nemoc přešla v těžký zápal plic. Lékař byl přivolán až po dvanácti dnech. Poslední rakouský císař zemřel 1. dubna 1922 kolem poledne, ve věku 34 let, v přítomnosti těhotné manželky a devítiletého Otty.

Pohřben byl o tři dny později v kostele Nossa Senhora do Monte za účasti funchalského biskupa a podle německých pramenů asi třiceti tisíc lidí. Téhož dne se za něj sloužila tichá mše v pražském kostele svatého Kajetána a rekviem v budapešťském Matyášově chrámu, 6. dubna následovala bohoslužba ve vídeňském Svatoštěpánském dómu. Na Madeiře spočívá dodnes: syn Otto odmítl převoz do Vídně s tím, že by to bylo neuctivé k ostrovanům, kteří otci v posledních měsících pomáhali.

Zita ovdověla v devětadvaceti letech a přežila manžela o bezmála sedmašedesát let. Španělský král Alfons XIII. pro ni a děti poslal na Madeiru válečnou loď a v Madridu se jí krátce po příjezdu narodilo osmé dítě; další desetiletí prožila rodina ve Španělsku, v Belgii, za druhé světové války v Kanadě a nakonec ve Švýcarsku. Do Rakouska směla Zita znovu přijet až v roce 1982. Zemřela v březnu 1989 a do vídeňské kapucínské hrobky byla uložena 1. dubna, přesně v den výročí Karlovy smrti. Srdce obou manželů jsou uložena v klášteře Muri ve Švýcarsku.

K letům Karlovy krátké vlády se však lze vrátit prostřednictvím peněz, které monarchie razila v závěru první světové války.

Železné haléře a zlatá dvacetikoruna: mince posledního císaře

Peníze Karlovy doby vypovídají o stavu říše velmi názorně. Korunová měna, zavedená roku 1892, byla založena na zlatém standardu. Z kilogramu ryzího zlata se počítalo 3 280 korun, dvě koruny odpovídaly jednomu dosavadnímu zlatému, zlaté mince o ryzosti 900/1000 se razily v hodnotách 10 a 20 korun, později i 100 korun, a koruna se dělila na sto haléřů, v Uhrách fillérů. Válka tento řád rozložila: stát ji financoval půjčkami a tiskem bankovek, ceny prudce rostly a mince z ušlechtilých i barevných kovů z oběhu mizely.

Místo nich dostávali lidé do rukou železo. Od roku 1916, tedy ještě za Františka Josefa I., se razily železné dvouhaléře a dvacetihaléře, které nesou letopočty až do roku 1918. Dvouhaléř vážil asi 2,8 gramu při průměru 17 milimetrů, dvacetihaléř 3,5 gramu při průměru 21 milimetrů; oba nesou na líci korunovaného dvouhlavého orla s rakouským štítem na hrudi a na rubu hodnotu s letopočtem. Katalogy u obou nominálů uvádějí roční náklad v řádu desítek až stovek milionů kusů, takže patří k nejběžnějším mincím monarchie. Stejně jako drobné mince Františka Josefa I. nesou i tyto haléře státní znak, nikoli panovníkovu tvář.

Na oběžné mince se Karlův portrét nedostal; nesou jej zlaté dvacetikoruny z roku 1918 a několik zkušebních ražeb. Rakouská dvacetikoruna 1918 z vídeňské mincovny nese na líci Karlovo poprsí obrácené doprava a opis CAROLVS D·G·IMP·AVSTR·REX BOH·GAL·ILL·ETC·ET AP·REX HVNG, na rubu korunovaného dvouhlavého orla. Podle Peněžního muzea Rakouské národní banky se jich do konce války vyrazilo něco přes 2 000 kusů, které se do oběhu nedostaly a po zániku monarchie byly až na jediný kus roztaveny; muzeum uchovává i zkušební odražky téže mince ve stříbře a mědi. Dochovaný exemplář o hmotnosti 6,78 gramu je uložen v mincovním kabinetu Uměleckohistorického muzea ve Vídni, jehož záznam uvádí získání výměnou v roce 1919.

Uherským protějškem je dvacetikoruna 1918 se značkou KB, tedy z kremnické mincovny. Zobrazuje Karla jako uherského krále se svatoštěpánskou korunou, na rubu uherský znak nesený dvěma anděly.

Společná korunová měna přežila říši jen o několik měsíců. Nástupnické státy začaly bankovky Rakousko-uherské banky označovat vlastními kolky, Československo na základě zákona z konce února 1919 v prvních březnových dnech, a měnový prostor se rozpadl stejně jako stát. V samotném Rakousku pak koruna propadla hyperinflaci; zákon z prosince 1924 ji nahradil šilinkem, který se od března 1925 zaváděl v poměru jeden šilink za 10 000 korun. Názvy však zůstaly: česká koruna a haléř jsou přímými dědici měny, kterou monarchie zavedla pět let po Karlově narození.

Mince Rakousko-Uherska z našeho e-shopu

Dva roky, které uzavřely šest a půl století

Karel I. nastoupil na trůn v devětadvaceti letech, s omezenou politickou zkušeností a v okamžiku, kdy už výsledek války nezávisel na Vídni. Jeho krátká vláda ukazuje, jak velký rozdíl může být mezi osobním odhodláním panovníka a jeho schopností změnit směr událostí: kroky k míru a k národnostnímu smíru narážely na rozdílné zájmy spojenců, vlád i národních reprezentací a rozpad říše nezastavily.

V hodnocení posledního císaře se proto pamětníci i historici rozcházejí. Papež Jan Pavel II. jej 3. října 2004 prohlásil za blahoslaveného a jeho památku stanovil na 21. října, výroční den svatby se Zitou. Francouzský spisovatel Anatole France o něm podle vzpomínek Marcela Le Goffa řekl, že byl jediným slušným člověkem, který se v té válce objevil, kdežto rakouský historik Helmut Rumpler jej označil za diletanta, příliš slabého na úkoly, které před ním stály. Obě hodnocení se nevylučují: Karlova upřímná snaha o mír je doložená stejně dobře jako jeho politické chyby.

Zůstává po něm obraz panovníka, který válku zdědil, během necelých dvou let přišel o trůn a o několik let později zemřel ve vyhnanství. A zůstávají po něm mince, které jeho vládu vystihují přesněji než slavnostní portréty: obyčejné železné haléře, jimiž se platilo v posledních letech říše, a zlatá dvacetikoruna s jeho tváří, vyražená pro stát, který v době jejího vzniku přestával existovat.

Miroslav Uďan