Když 17. dubna 1711 zemřel ve Vídni dvaatřicetiletý Josef I. Habsburský, jeho smrt zásadně změnila evropskou rovnováhu sil. Vládl pouhých šest let — v době, kdy protibourbonská koalice slavila největší vojenské úspěchy — a přesto jeho náhlý odchod nakonec zásadně přispěl k tomu, že se původní habsburský cíl získat španělský trůn nenaplnil. Byl energickým reformátorem, císařem Svaté říše římské i uherským králem a zároveň českým panovníkem, který nebyl korunován v Praze. Následující řádky sledují jeho krátký, ale pozoruhodně vlivný příběh až k mincím, které po něm zůstaly.
Evropa roku 1700: kontinent před velkou zkouškou
Chceme-li pochopit, proč měla vláda jednoho poměrně málo známého Habsburka takový dosah, musíme začít u světa, do něhož vstupoval jako dospělý muž. Evropu na přelomu 17. a 18. století určovala jedna velká osa: soupeření mezi rakouskými Habsburky a francouzskými Bourbony. Byl to zápas o to, kdo bude na kontinentu udávat tón — dynastie, jež držela císařskou korunu Svaté říše římské a rozsáhlá dědičná území ve střední Evropě, nebo mocensky sebevědomá Francie krále Ludvíka XIV., tehdy nejlidnatějšího a nejorganizovanějšího státu západní Evropy.
Nad celým kontinentem přitom visela jedna nezodpovězená otázka, která hrozila, že tento zápas rozhodne rázem a natrvalo. Španělská větev Habsburků dospívala ke svému konci: král Karel II. Španělský byl churavý a neměl potomka. Kdo zdědí obrovské španělské soustátí — nejen samotné Španělsko, ale i jeho državy v Itálii, Nizozemí a zámoří? Pokud by celé toto dědictví připadlo francouzskému kandidátovi, spojily by se dvě největší mocnosti pod jednou dynastií a evropská rovnováha by se zhroutila. Právě strach z takového spojení, nikoli jen dynastická ctižádost, hnal ostatní mocnosti k činu.
K tomu je třeba připočítat druhou frontu, která habsburskou pozornost dlouho poutala opačným směrem. Po vítězných taženích konce 17. století osmanská hrozba na jihovýchodě ustupovala, ale Uhry zůstávaly neklidným, obtížně ovladatelným prostorem s vlastní hrdou šlechtou a živou tradicí odporu vůči Vídni. Habsburská monarchie totiž nebyla jednolitým státem v moderním smyslu, nýbrž složeným soustátím — souborem zemí s odlišnými právy, elitami, jazyky a hospodářskými možnostmi, které panovník musel držet pohromadě spíše diplomacií, sňatky a kompromisy než jednotnou správou.
Právě na osmanské frontě přitom habsburská monarchie krátce předtím zažila svůj velký vzestup. Za dlouhé vlády Josefova otce Leopolda I. se po odražení tureckého obléhání Vídně roku 1683 a v následujících vítězných taženích podařilo vytlačit Osmany hluboko na jihovýchod a připojit rozsáhlá uherská území. Habsburská monarchie se tak posunula mezi skutečné evropské velmoci — což ovšem znamenalo i to, že své nově nabyté postavení musela hájit na více frontách zároveň.
Byla to doba vrcholného baroka, pokračující rekatolizace a sílícího absolutismu, kdy se panovnická moc snažila soustředit stále více rozhodování do svých rukou. Zároveň to byla doba dlouhodobě zatížených státních financí: takřka permanentní války stály nesmírné peníze na armádu, opevnění a zásobování. Do tohoto světa — napjatého mezi Západem a Východem, mezi ctižádostí a vyčerpáním — se narodil a posléze v něm ujal vlády muž, jehož jméno dnes zná jen málokdo.
Dlouho očekávaný dědic: kdo byl Josef I. Habsburský
Odpověď na otázku, kdo byl Josef I. Habsburský, začíná dlouhým čekáním jeho otce na mužského dědice. Josef se narodil 26. července 1678 ve Vídni jako syn císaře Leopolda I. z jeho třetího manželství s Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburskou. Řada jeho sourozenců i nevlastních sourozenců však brzy zemřela, takže se z malého Josefa stal nejstarší přeživší mužský potomek a dlouho vyhlížený následník trůnu. Pro dynastii, jejíž pokračování záviselo na jediném zdravém chlapci, to byla událost nejvyšší politické váhy.
Odpovídala tomu i péče věnovaná jeho výchově. Josef byl vychováván jako budoucí vládce mnohonárodnostního soustátí a záhy se projevil jako nadaný mladík. Údajně ovládal několik jazyků včetně češtiny a hudební nadání zdědil po svém otci Leopoldovi, který byl sám skladatelem a významným mecenášem hudby, takže i Josef sám komponoval. Nešlo tedy o pouhého dědice titulu, ale o kultivovaného a schopného muže, který do budoucí role dozrával s praktickou znalostí středoevropských poměrů.
Habsburkové navíc jeho nástupnictví pojišťovali včas a promyšleně, ještě za otcova života. Už roku 1687, kdy bylo Josefovi pouhých devět let, byl korunován uherským králem. Nešlo o formalitu: uherský sněm téhož roku uznal habsburské nástupnictví na uherský trůn jako dědičné a Josefova korunovace tento zásadní ústavní posun stvrzovala. O tři roky později, roku 1690, byl zvolen a korunován římským králem — titulem, který z něj činil oficiálního následníka císařského trůnu Svaté říše římské. Do budoucí císařské role tak Josef vstupoval s nezvyklým „předstihem“ a jistotou, jakou mnozí nástupci neměli.
Nezůstalo přitom jen u titulů. Ještě jako římský král se Josef roku 1702 osobně účastnil úspěšného obléhání pevnosti Landau v Porýní — svého prvního válečného tažení. Právě takové zkušenosti dotvářely obraz mladého panovníka jako muže činu, který se nebál vojenského pole ani rázných rozhodnutí.
V lidské rovině bývá mladý Josef líčen jako pravý opak svého otce. Zatímco Leopold I. byl pověstný svou obřadností, opatrností a pomalostí v rozhodování, jeho syn působil energicky, sebevědomě a netrpělivě — jako člověk, který se do věcí žene a chce je měnit. Roku 1699 se oženil s Amálií Vilemínou Brunšvicko-Lüneburskou, čímž se dynasticky spojil s významným severoněmeckým rodem. Vše bylo připraveno: zbývalo jen počkat, až se uvolní trůn.
Energický reformátor na císařském trůně
Ten okamžik nastal roku 1705, kdy Leopold I. zemřel a šestadvacetiletý Josef převzal vládu. Zděděné soustátí nehodlal pouze spravovat, ale také reformovat, a to hned na několika frontách — ve financích, ve správě i v právu. Hned zpočátku dal najevo svůj styl: přebujelou Tajnou radu, přerostlý poradní sbor, citelně zredukoval, což se pochopitelně neobešlo bez odporu dotčených hodnostářů.
Nejpalčivějším problémem byly ovšem státní finance. Válka o španělské dědictví pohlcovala nesmírné sumy a monarchie se potýkala s vysokým zadlužením, přičemž kvůli korupci a nedbalému výběru se daní vybíralo méně, než by bylo třeba. Panovník se navíc musel o daních zdlouhavě dohadovat se stavy, které si žárlivě střežily právo daně vybírat a spravovat. Jako jeden z nástrojů, jak dluh zvládat, začala roku 1706 ve Vídni fungovat městská banka (Wiener Stadtbank) — instituce pro správu a konsolidaci státního dluhu monarchie.
V čele důležitých úřadů se objevili Josefovi lidé. Nejvyšším českým kancléřem se stal český šlechtic Jan Václav Vratislav z Mitrovic, zkušený diplomat a jeden z Josefových hlavních zahraničněpolitických poradců. Za největší Josefův strategický počin však bývá označována těsná spolupráce s princem Evženem Savojským, na niž vsadil ve vojenských i mocenských otázkách.
Do českých dějin se Josef zapsal také zákonodárně. Trestní zákoník Constitutio criminalis Josephina, vydaný roku 1707 a o rok později přeložený do češtiny, byl prvním pokusem o územní sjednocení a standardizaci trestního práva ve třech zemích Koruny české — v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nešlo však o úplné sjednocení: místní právní praxe a partikularismy přetrvávaly. A rozhodně nešlo o humánní kodex. Josephina útrpné právo, tedy mučení jako součást vyšetřování, ani inkviziční řízení nezaváděla jako novinku, nýbrž je přebírala, kodifikovala a jednotně upravovala v návaznosti na starší tradici, především na trestní zákoník Karla V. (Constitutio criminalis Carolina). Znamenala tedy důležitý krok k územnímu sjednocení trestního práva, nikoli však ještě k jeho humanizaci.
Za jednotlivými opatřeními byl přitom znát Josefův styl. Kolem sebe shromáždil okruh mladších, reformně naladěných rádců, s nimiž chtěl monarchii posunout kupředu, a spojení osobní energie s ochotou jít proti zavedeným pořádkům dávalo jeho krátké vládě zvláštní dynamiku, jakou dvůr pod obřadným Leopoldem I. dlouho nepoznal.
Nad vším navíc stálo tradiční habsburské dilema, které Josef neustále řešil: zda dát přednost dynastickým zájmům, nebo povinnostem císaře Svaté říše římské. Jeho reformní úsilí každopádně zůstalo z velké části nedokončené. Krátká, válkou vyplněná vláda mu nedovolila dotáhnout velké plány do konce a řada zásadních centralizačních a správních změn, o nichž se za něj teprve uvažovalo, byla uskutečněna až za Marie Terezie a Josefa II.
Válka o španělské dědictví: dvě odlišné roviny konfliktu
Rámcem celé Josefovy vlády byla válka o španělské dědictví (1701–1714), rozsáhlý evropský konflikt, který vypukl kvůli otázce nastíněné výše: kdo zdědí odkaz vymírajících španělských Habsburků a zda se španělská država spojí s Francií, nebo zůstane oddělena. Josef v tomto zápase pokračoval ve válce zahájené jeho otcem a udržel habsburskou monarchii v čele široké protibourbonské koalice, k níž patřily Anglie, Nizozemí, Prusko, Savojsko a řada německých knížat. Vojenské úspěchy přitom nebyly jeho osobním dílem — rozhodující zásluhu na nich měli spojenečtí velitelé.
Habsburská a spojenecká vojska tehdy vedli dva z nejschopnějších vojevůdců své doby: princ Evžen Savojský v habsburských službách a jeho spojenec a přítel John Churchill, vévoda z Marlborough, velitel anglických sil. Za Josefovy vlády dosáhla koalice v Nizozemí a Itálii pozoruhodné série vítězství. Rok 1706 patřil spojencům hned dvakrát: v květnu porazil Marlborough Francouze u Ramillies a ovládl téměř celé Španělské Nizozemí, zatímco Evžen Savojský prolomil francouzské obležení Turína a vytlačil nepřítele z Itálie. Roku 1708 oba velitelé společně rozdrtili francouzskou armádu u Oudenaarde a učinili vpád do samotné Francie reálnou možností. Vrcholem — a zároveň prvním varováním — byla krvavá bitva u Malplaquet v září 1709: spojenci sice udrželi bojiště, ale za cenu tak strašlivých ztrát, že to otřáslo veřejným míněním v Anglii i Nizozemí. Taktické vítězství placené obrovskými ztrátami se v konečném důsledku ukázalo jako velmi vratké.
Tato vítězství výrazně posílila postavení rakouských Habsburků v Itálii a dalších částech Evropy, neznamenala však automaticky blížící se zisk španělské koruny. Ve Španělsku měl totiž boj o trůn zcela jiný a mnohem méně příznivý průběh. Uchazečem byl Josefův mladší bratr, arcivévoda Karel, jehož spojenci prosazovali jako „Karla III. Španělského“. Spojenci sice roku 1705 ovládli Barcelonu, která se stala Karlovým hlavním sídlem ve Španělsku, a následujícího roku na čas obsadili i Madrid, jenže udržet vnitrozemí se jim nedařilo. I když v létě 1710 znovu zvítězili u Almenary a Zaragozy a Madrid nakrátko obsadili podruhé, v prosinci téhož roku utrpěli rozhodující porážky u Brihuegy a Villaviciosy, které potvrdily vládu Bourbona Filipa V. nad Španělskem.
Na konci roku 1710 se tak habsburské postavení ve Španělsku výrazně zhoršilo. Současně se měnila nálada v Británii: po nástupu toryovské vlády téhož roku tam sílila vůle nákladnou válku ukončit. Rok 1711 proto zdaleka nebyl prostým vrcholem habsburských nadějí, jak by se z dřívějších vítězství mohlo zdát.
Důrazný pán říše: klatba nad Bavorskem a spor s papežem
Ještě pozoruhodnější byl Josefův střet s papežem. Císař usiloval o obnovení svých práv v tzv. říšské Itálii, a tak nechal roku 1708 obsadit papežské území Comacchio nedaleko Ferrary. K tomuto ráznému kroku ho mimo jiné pobízela i jeho manželka, císařovna Amálie, jejíž sestra byla modenskou vévodkyní, kdežto princ Evžen Savojský naopak před vojenskou eskalací varoval. Z drobného sporu o lenní práva vzešel ozbrojený konflikt s papežským státem, který bývá někdy označován za poslední svého druhu mezi císařem Svaté říše římské a papežem. K velkým bitvám sice nedošlo, ale skončil ústupky papeže Klimenta XI., jenž byl pod tlakem donucen uznat Josefova bratra Karla za španělského krále. I na tomto příkladu je vidět, že za pověstí nenápadného a zapomínaného panovníka se skrýval vládce, který se nebál konfrontace ani s nejvyššími autoritami své doby.
Uhry v plamenech: povstání Františka II. Rákócziho
Zatímco se habsburská vojska proslavovala na západě, ve východní části monarchie hořelo. Souběžně s velkou evropskou válkou musel Josef I. čelit rozsáhlému povstání v Uhrách, čímž se ocitl ve válce na dvou frontách. Vzpouru vedl mocný uherský magnát František II. Rákóczi a šlo o poslední velké z řady protihabsburských stavovských povstání, jimiž Uhry po desetiletí otřásaly.
Kořeny uherské nespokojenosti byly hluboké. Uherská šlechta si žárlivě střežila své stavovské svobody a s nelibostí nesla jak habsburskou snahu o centralizaci správy, tak i tlak rekatolizace v zemi s početným protestantským obyvatelstvem. Rákócziho povstání (1703–1711) nebylo žádnou lokální bouří: povstalci ovládli velkou část uherského území, postavili početnou armádu a jejich vzpoura měla i mezinárodní rozměr, opřený mimo jiné o francouzské dotace. Dramatického vrcholu dosáhla roku 1707, kdy uherský sněm ve městě Ónod formálně prohlásil Habsburky za sesazené z uherského trůnu.
Zlom přinesl rok 1708. V zásadní bitvě u Trenčína, svedené 3. srpna, byli povstalci poraženi a jejich věc začala upadat. Když navíc slábla Francie, hlavní zahraniční opora vzpoury, dostávalo se povstání do stále větší izolace. Roku 1709 vyhlásil císař povstalcům amnestii a rostoucí část povstaleckých elit dospěla k závěru, že další odpor nemá reálnou naději na úspěch.
Definitivní tečku za povstáním představoval szatmárský mír. Jednání začala v únoru 1711 a dohoda byla uzavřena na konci dubna 1711; dne 1. května pak povstalecké oddíly na Majtényském poli složily zbraně a přísahu věrnosti Habsburkům. Mír nabízel povstalcům rozsáhlou amnestii a potvrzoval podstatnou část uherských stavovských a náboženských práv výměnou za složení zbraní — sám Rákóczi ho ovšem odmítl a odešel do exilu. Tím skončila nejen jeho vzpoura, ale celá dlouhá série uherských protihabsburských povstání. Byl to úspěch, po němž Josef I. dlouho toužil, jenže v době, kdy byl mír dojednán, už panovník nebyl mezi živými.
Nekorunovaný český král
Z českého pohledu je mimořádně zajímavá skutečnost, že Josef I. nikdy nepodstoupil pražskou korunovaci. Českým králem byl od roku 1705 dědickým právem, po smrti svého otce, ale korunovace ve svatovítské katedrále se nedočkal. Nebyl sice úplně prvním nekorunovaným českým panovníkem — ve středověku vládli bez korunovace Václav III., Rudolf Habsburský i Jindřich Korutanský — ale byl prvním českým králem od počátku 14. století, který vládl bez korunovace, a zároveň prvním nekorunovaným českým králem novověké habsburské posloupnosti po roce 1526. Poslední pražská královská korunovace před ním se konala za Leopolda I. roku 1656, další teprve za Josefova nástupce roku 1723.
Proč ke korunovaci nedošlo, nelze redukovat na jedinou příčinu. Na rozdíl od sousedního Uherska nebyla v českých zemích korunovace podmínkou výkonu královské moci, takže obřad nebyl nezbytný. Svou roli patrně sehrála i krátká a válkou vyplněná vláda, panovníkův pobyt mimo Prahu i finanční a organizační okolnosti. Do Prahy ostatně Josef zavítal jen zřídka. Nebyl však k českým zemím lhostejný — vztahovala se k nim významná část jeho zákonodárné činnosti, především trestní zákoník z roku 1707.
Smrt, nástupnictví a evropský obrat
Josefova vláda skončila náhle. Dne 17. dubna 1711 zemřel ve Vídni na neštovice; bylo mu pouhých dvaatřicet let a pohřben byl v tamní Císařské hrobce. Jeho smrt přišla v okamžiku, kdy se dvě hlavní krize jeho vlády blížily k rozuzlení — válka i uherské povstání. Szatmárský mír, dojednaný v posledních týdnech jeho života, byl formálně dokončen až zhruba dva týdny po jeho úmrtí. Protože jeho bratr a nástupce Karel v té době ještě pobýval jako uchazeč o trůn ve Španělsku, ujala se v nastalém mezidobí regentské vlády Josefova matka, ovdovělá císařovna Eleonora Magdalena.
Především však jeho smrt otevřela dynastický a mocenský problém. Josef nezanechal mužského dědice: jeho jediný syn Leopold Josef zemřel už roku 1701 v kojeneckém věku a dospělosti se dožily jen dvě dcery — Marie Josefa, provdaná za saského kurfiřta a pozdějšího polského krále Augusta III., a Marie Amálie, provdaná za bavorského kurfiřta a budoucího císaře Karla VII. Některé biografické práce dávají absenci dalších dětí do souvislosti s Josefovou údajnou syfilitickou nákazou, kterou mohl přenést na svou manželku Amálii; přímou příčinnou souvislost však nelze spolehlivě potvrdit.
Protože Josefova vlastní mužská linie zanikla smrtí jeho syna, záviselo mužské pokračování rakouských Habsburků na jeho mladším bratrovi, císaři Karlu VI. — tomtéž Karlovi, který dosud válčil jako habsburský uchazeč o španělský trůn. A právě tady se Josefova smrt propsala do dějin celého kontinentu. Spojení španělské državy s císařskou korunou v jedněch rukou začalo Anglii i Nizozemí děsit stejně jako dřív hrozba bourbonská, protože i tak by se zhroutila rovnováha sil, o niž se válka vedla. Josefova smrt tak urychlila rozpad původní koalice a přispěla k uzavření utrechtského míru roku 1713, který mezinárodně potvrdil Bourbona Filipa V. na španělském trůně.
Karel VI. sám utrechtská ujednání nepřijal; habsburské územní zisky zakotvil až následující rastattský mír z roku 1714. Rakouským Habsburkům jím připadly někdejší španělské državy v Itálii a v jižním Nizozemí — Milánsko, Neapolsko, Sardinie i Španělské Nizozemí. Karel VI. tak sice získal bohaté územní odškodné, avšak samotná španělská koruna, o niž rod po léta bojoval, mu unikla. Právě na tom je dobře vidět, jak Josefova předčasná smrt přesměrovala celý smysl dlouhé a vyčerpávající války.
Zánik Josefovy mužské linie vrhl dlouhý stín i do budoucnosti. Karel VI. věnoval velké úsilí zajištění nástupnictví ve svém rodě prostřednictvím tzv. pragmatické sankce, která upřednostnila jeho vlastní potomstvo — v čele s pozdější Marií Terezií — před dcerami zesnulého Josefa. Nároky Josefových dcer a jejich manželů, zejména bavorského kurfiřta, se později staly jedním ze zdrojů nástupnického sporu, který přispěl k vypuknutí války o rakouské dědictví. Krátká vláda zapomínaného císaře tak měla důsledky dozrávající ještě po celou další generaci.
Mince Josefa I.: tolary, dukáty a otisk moci
Mince ražené za Josefovy vlády jsou pozoruhodným otiskem všeho, o čem byla řeč — složeného soustátí, válečné éry i panovnické reprezentace. Protože habsburská monarchie sestávala z mnoha zemí, nebylo ani mincovnictví soustředěno na jediném místě. Josefovy mince vznikaly v celé řadě zemských mincoven: hlavní byla Vídeň, dále se razilo v tyrolském Hallu, ve slezské oblasti i ve Štýrském Hradci. Klíčovou uherskou mincovnou byla Kremnica (Körmöcbánya). V českých zemích se za Josefa razilo v Kutné Hoře — proslulá mincovna ve Vlašském dvoře už sice byla v dlouhodobém úpadku, ale stále činná a svou činnost definitivně ukončila roku 1727. Pražská mincovna převzala výraznější roli v české ražbě teprve po jejím zavření. Původ mince přitom zpravidla prozrazuje značka mincovny nebo iniciály mincmistra — uherské zlaté ražby z Kremnice nesou například písmena KB (Körmöcbánya).
Nominálová skladba sahala od drobných mincí až po velké prestižní ražby. Na jednom konci stály drobné stříbrné a billonové mince pro každodenní oběh; v rakouských a některých dalších dědičných zemích to byly například tříkrejcary či půlkrejcary, zatímco nominálová skladba v Uhrách, Slezsku a jinde se částečně lišila. Páteří soustavy byl stříbrný tolar, velká mince o hrubé hmotnosti kolem 28 gramů (přesná hodnota se lišila podle mincovní stopy a ryzosti), a jeho díly. Zlato zastupoval obchodní dukát — mince o hmotnosti kolem tří a půl gramu takřka ryzího zlata, navazující na starou benátskou tradici a přijímaná daleko za hranicemi země, která ji razila. Nad běžný dukát se pak tyčily prestižní násobky ražené jako dvou-, tří-, pěti- či vícedukáty. Tyto velké zlaté kusy sloužily především k reprezentaci, obdarování a tezauraci a do běžného oběhu se dostávaly jen výjimečně; zlato bylo v očích tehdejší společnosti reprezentativním symbolem panovnické moci a bohatství země.
Mincovní poměry přitom nebyly v celé monarchii jednotné. Jednotlivé zemské oblasti a mincovny navazovaly na vlastní mincovní řády a regionální standardy. Do říšských peněžních poměrů zasahovala také lipská mincovní stopa (Leipziger Münzfuß) z roku 1690, používaná zejména pro kurantní nominály, například dvoutřetinové a třetinové tolary. Nelze ji však zaměňovat s metrologickým standardem plnohodnotných speciestolarů ani ji vztahovat na všechny Josefovy tolarové ražby. Původně navíc šlo o dohodu severoněmeckých států, jejíž přijetí v dalších částech říše bylo postupné a nestejné. Skutečně významnější sjednocení habsburského mincovnictví přinesla až rakousko-bavorská mincovní konvence z roku 1753, podle níž se z kolínské hřivny ryzího stříbra razilo deset konvenčních tolarů.
Nejvýmluvnější je obrazová stránka mincí. Na líci nacházíme barokní portrétní bustu panovníka, často vavřínem ověnčenou po vzoru římských císařů. Kolem obíhá latinská titulatura vyjmenovávající panovníkovy hodnosti, včetně titulu krále českého (Bohemiae Rex) — v čemž je skrytý paradox: mince po celé říši hlásaly český královský titul muže, který v Praze korunován nebyl. Na řadě císařských a rakouských ražeb se objevuje korunovaný dvouhlavý orel s dynastickou a zemskou heraldikou, konkrétní rubový motiv se však lišil podle země, mincovny a nominálu; uherské, slezské či tyrolské ražby mohly nést odlišnou heraldickou kompozici nebo jiný motiv.
Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi se ostatně na mincích dobře zračí. Uherské mincovny, především Kremnica, prosluly zlatými dukáty, na nichž se často objevuje mariánská ikonografie s Pannou Marií jako patronkou Uher (Patrona Hungariae). Rakouské a tyrolské mincovny, zejména Hall coby významné centrum ražby stříbra, razily ve významném množství velké stříbrné tolary s císařským portrétem a dvouhlavým orlem. Produkce přitom byla regionálně diferencovaná a nelze paušálně tvrdit, že by některá oblast byla vždy méně vydatná. Sbírka Josefových mincí tak může být zároveň malou zeměpisnou cestou po celé jeho rozlehlé monarchii.
Pro sběratele plyne z Josefova příběhu jedna praktická okolnost. Krátká, šestiletá vláda omezila počet ročníků jeho mincí, vzácnost konkrétní ražby však závisí především na nominálu, mincovně, nákladu a dochovaném počtu kusů — některé ražby dlouho vládnoucích panovníků mohou být naopak vzácnější. Na trhu se relativně častěji objevují některé typy hallských tolarů a vybrané uherské zlaté ražby, jejich dostupnost se však výrazně liší podle mincovny, ročníku, nominálu a varianty. Ať už se jedná o plnohodnotný stříbrný tolar, nebo o vzácnou reprezentativní ražbu, mince Josefa I. představují cenné a čitelné historické prameny, které o moci, ambicích i době vypovídají víc, než by se od kousku kovu čekalo.
Habsburské mince z našeho e-shopu
Krátká vláda, dlouhá stopa
Josef I. Habsburský zůstává v české i evropské paměti panovníkem poněkud nespravedlivě zapomenutým. Přitom jeho příběh patří k nejpozoruhodnějším v habsburských dějinách. Byl schopným a energickým reformátorem: zredukoval přebujelou dvorskou radu, potýkal se s obrovským válečným dluhem a v zemích Koruny české učinil první krok k územnímu sjednocení trestního práva. Za jeho vlády dosáhla protibourbonská koalice řady významných vojenských úspěchů, které posílily postavení rakouských Habsburků, a Rákócziho povstání v Uhrách bylo vojensky zlomeno a přivedeno k mírovému řešení. Jeho dokončení se však Josef již nedožil.
Náhlá smrt na neštovice roku 1711 pak celý příběh nečekaně zauzlila: protože jeho jediný syn zemřel už v dětství, nezanechal Josef mužského dědice, a nástup jeho bratra Karla VI. na císařský trůn nakonec proměnil rozložení sil v Evropě i osud války o španělské dědictví. Pro české země přitom zůstal prvním králem od počátku 14. století, který vládl bez pražské korunovace. A mince, které po něm zůstaly — tolary, dukáty i okázalé zlaté ražby s císařským portrétem — jsou dnes tichými svědky jeho krátké, ale pozoruhodné vlády.
Miroslav Uďan