Pragmatická sankce

Císař Karel VI.Pragmatická sankce je slavnostní panovnické nařízení se silou základního zákona. Nejznámější je habsburská Pragmatická sankce, kterou 19. dubna 1713 vydal císař Karel VI.: vyhlásila nedělitelnost habsburských zemí a přednost jeho dcer v nástupnictví, a umožnila tak roku 1740 nástup Marie Terezie.

Vydána 19. dubna 1713, Vídeň
Vydal císař Karel VI.
Obsah nedělitelnost habsburských zemí a dědění i v ženské linii, s předností dcer Karla VI.
Přijetí v českých zemích český sněm 12. října 1720, moravský 17. října 1720, slezský 25. října 1720
Důsledek nástup Marie Terezie roku 1740 a války o rakouské dědictví (1740–1748)

Historie

Pragmatickými sankcemi se v evropských dějinách nazývala slavnostní panovnická nařízení, která řešila otázky zásadního významu a měla sílu základního zákona. Patří k nim pragmatická sankce francouzského krále Karla VII. z Bourges z roku 1438, která omezila moc papeže nad církví ve Francii, nebo pragmatická sankce Karla V. Habsburského z roku 1549, jež spojila sedmnáct nizozemských provincií v jeden celek. V habsburském prostředí se pojem pevně spojil s dokumentem z roku 1713.

Habsburskou Pragmatickou sankci vyhlásil Karel VI. 19. dubna 1713 ve Vídni. Navazoval na dohodu o vzájemném dědictví z roku 1703, která pro případ vymření mužské linie dávala přednost dcerám jeho staršího bratra Josefa I. Karel VI. toto pořadí změnil ve prospěch vlastních budoucích dcer. V době vyhlášení neměl žádné děti; jeho dcera Marie Terezie se narodila až roku 1717.

Podstatou Pragmatické sankce byly dvě zásady. První byla nedělitelnost habsburských držav, tedy zákaz rozdělit je mezi více dědiců. Druhou bylo nástupnictví v ženské linii, pokud by vymřela linie mužská. Dokument tak vytvářel jednotné pořadí dědiců pro všechny habsburské země a bránil tomu, aby si jednotlivé části monarchie zvolily různé vládce.

Aby ustanovení platilo, musely ho přijmout zemské sněmy. Český sněm je schválil 12. října 1720, moravský 17. října a slezský 25. října téhož roku; Uhry přijaly vlastní pragmatickou sankci roku 1723. V zahraničí Karel VI. získával uznání smlouvami a ústupky: Španělsko je uznalo roku 1725, Rusko a Prusko 1726, Velká Británie a Nizozemí v letech 1731–1732 výměnou za zrušení Ostendské obchodní společnosti, Sasko 1733 a Francie výměnou za Lotrinsko v rámci vídeňského míru, který ukončil válku o polské následnictví.

Po smrti Karla VI. roku 1740 se ukázalo, že sepsané právo samo klidné předání moci nezaručí. Nástup Marie Terezie zpochybnil bavorský kurfiřt Karel Albrecht s podporou Francie a pruský král Fridrich II. Veliký vpadl do Slezska. Války o rakouské dědictví ukončil roku 1748 cášský mír, který Marii Terezii habsburské dědictví potvrdil, i když za cenu ztráty většiny Slezska a italských vévodství Parma, Piacenza a Guastalla.

Význam pro monarchii a mince

Pragmatická sankce udržela habsburské země pohromadě pod jedním panovníkem a stala se jedním ze základních zákonů monarchie. Její prosazování přitom ukázalo, jak velkou váhu měly v soustátí zemské sněmy: nástupnický řád platil až poté, co jej schválily.

Numismatická vazba je nepřímá. Díky Pragmatické sankci vládla Marie Terezie v letech 1740–1780 a její éra přinesla rozsáhlé ražby, mimo jiné zavedení konvenční měny (od roku 1750, konvence s Bavorskem 1753), podle níž se z kolínské hřivny ryzího stříbra razilo deset tolarů. Tereziánský tolar o hmotnosti 28,07 g a ryzosti 833/1000 s pevným letopočtem 1780 se jako obchodní mince razí dodnes.

 
Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet