Slezsko

Slezsko je historická země ve střední Evropě na pomezí dnešního Polska, Česka a Německa, která byla po staletí křižovatkou obchodních cest a místem střetávání různých kultur. Slezské mincovny ve Vratislavi, Opolí, Nise a dalších knížecích městech razily groše, haléře a tolary, které obíhaly v celém středoevropském prostoru a odrážely složitou politickou strukturu této roztříštěné země.

Historie

Slezsko bylo osídleno již v pravěku, ve starověku zde žily germánské kmeny a od šestého století Slované. První státní útvary vznikaly v desátém století, kdy se Slezsko stalo součástí vznikajícího polského státu Měška I. Ve dvanáctém století začalo období roztříštěnosti, kdy se Slezsko rozdělilo na množství malých knížectví. Piastovská knížata vládla v Opolí, Ratibořích, Lehnici, Břehu, Olešnici a dalších městech. Každé knížectví mělo vlastní politiku a často mezi sebou válčila. Ve třináctém století proběhla německá kolonizace, která přinesla rozvoj měst, hornictví a řemesel. Vratislav se stala jedním z největších měst střední Evropy a členem Hanzy.

Od čtrnáctého století postupně přecházela slezská knížectví pod českou korunu. Jan Lucemburský a Karel IV. získali většinu Slezska jako léno a začlenili je do zemí České koruny. Slezsko si zachovalo značnou autonomii - mělo vlastní sněmy, právo a správu. Za husitských válek stálo Slezsko v protihusitském táboře a stalo se cílem opakovaných husitských výprav; náboženské napětí zůstávalo. V šestnáctém století přijala většina Slezanů luteránství, což vedlo ke konfliktům s katolickými Habsburky. Za třicetileté války bylo Slezsko těžce zpustošeno, některá města ztratila až 70 procent obyvatel. Vestfálský mír ponechal Slezsko Habsburkům, ale zaručil náboženskou svobodu protestantům.

Zásadní zlom přinesly slezské války v osmnáctém století, kdy Marie Terezie musela postoupit většinu Slezska Prusku. Fridrich II. Veliký získal v letech 1740-1742 bohaté Dolní Slezsko s Vratislaví a většinu Horního Slezska. Rakousku zůstalo jen Těšínské a Opavské Slezsko. Pruské Slezsko se stalo jednou z nejprůmyslovějších oblastí Německa s rozvinutým hornictvím a hutnictvím. Po první světové válce bylo Horní Slezsko rozděleno mezi Německo, Polsko a Československo po plebiscitech a mezinárodních jednáních. Druhá světová válka přinesla tragédii holocaustu a vyhnání německého obyvatelstva. Dnes je Slezsko rozděleno mezi Polsko, Česko a malou část patří Německu.

Slezské mincovnictví

Slezské mincovnictví bylo mimořádně pestré kvůli politické roztříštěnosti země. První mince razila piastovská knížata ve dvanáctém století - byly to slezské brakteáty s obrazy orlů, griffů a knížecích postav. Pod českou nadvládou razila slezská knížectví haléře a groše podle pražského vzoru, ale s vlastními znaky. Každé knížectví mělo specifickou heraldiku - Lehnice lva, Břeh říční raky, Olešnice orla.

V šestnáctém století získala významná slezská města a knížectví právo razit stříbrné tolary. Vratislavské, lehnické a krosenské tolary patřily mezi umělecky nejkvalitnější německé ražby. Mincovny využívaly stříbro z krušnohorských a krkonošských dolů. Za třicetileté války razila slezská města nouzové mince z mědi nebo dokonce z obléhacího plechu. Po přechodu většiny Slezska k Prusku byly místní mincovny postupně uzavřeny a nahrazeny centrální ražbou v Berlíně. Pouze Vratislavská mincovna fungovala do devatenáctého století jako pruská pobočka. Opavská mincovna Liechtensteinů ukončila činnost roku 1629 a po roce 1742 již Rakouské Slezsko vlastní mincovnu nemělo. Nouzové emise z napoleonských válek nepředstavují konec veškeré slezské ražby. Vratislavská mincovna razila pro pruské krále ještě do roku 1826.