Hornictví
Hornictví je odvětví zabývající se vyhledáváním, dobýváním a úpravou nerostných surovin ze zemské kůry – rud, uhlí, kamene či soli. Pro dějiny peněz má zásadní význam těžba stříbra a zlata: kutnohorské stříbro umožnilo roku 1300 zavést pražský groš a z jáchymovského stříbra vznikl tolar.
| Stručný význam | dobývání a úprava nerostných surovin |
|---|---|
| Hlavní české stříbrné revíry | Jihlava a Kutná Hora (od 13. století), Jáchymov (od roku 1516) |
| Český horní zákoník | Ius regale montanorum Václava II., 1300 |
| Mince z českého stříbra | pražský groš (od 1300), jáchymovský tolar (od 1520) |
| Klasický hornický spis | Georgius Agricola, De re metallica, 1556 |
Historie
Počátky hornictví sahají do doby kamenné, kdy lidé dobývali pazourek pro výrobu nástrojů. S nástupem doby bronzové se rozvinula těžba mědi a cínu, jejichž slitinou je bronz. V 7. století př. n. l. vznikly v Lýdii v Malé Asii první mince, ražené z elektronu, slitiny zlata a stříbra.
Stříbrné doly v Lauriu zásobovaly Athény kovem pro ražbu tetradrachem, které obíhaly daleko za hranicemi Attiky. Římané rozvinuli rozsáhlé důlní systémy ve Španělsku, Dácii a Británii a ve Španělsku používali i hydraulickou těžbu, při níž proudy vody rozrušovaly zlatonosné horniny.
Středověké hornictví v českých zemích rozkvetlo ve 13. století s objevem stříbrných ložisek u Jihlavy a později u Kutné Hory. Václav II. vydal roku 1300 horní zákoník Ius regale montanorum a současně zavedl pražský groš, ražený z kutnohorského stříbra v mincovně ve Vlašském dvoře.
V Jáchymově se stříbro začalo těžit po roce 1516 a od roku 1520 z něj Šlikové razili velké stříbrné mince zvané joachimstalery, zkráceně tolary; jejich jméno převzal i americký dolar. V Jáchymově v letech 1527–1533 působil jako městský lékař Georgius Agricola, jehož spis De re metallica (1556) se na dvě století stal základní příručkou hornictví a hutnictví.
Objevení amerických ložisek stříbra v 16. století změnilo evropské mincovnictví. Španělské lodě přivážely tisíce tun stříbra z Potosí a mexických dolů, což přispělo k cenové revoluci a inflaci v Evropě. Pro chudé rudy se v Novém světě začala používat amalgamace, při níž se stříbro z rudy získávalo pomocí rtuti.
Průmyslová revoluce přinesla mechanizaci hornictví – parní stroje pro odvodnění dolů, dynamit pro rozpojování hornin a železnice pro dopravu rudy. V 19. století proběhly zlaté horečky v Kalifornii, Austrálii a Jižní Africe. Z jihoafrického zlata se od roku 1967 razí krugerrand, mince určená k soukromému vlastnictví zlata, po jejímž úspěchu vydaly vlastní investiční mince i další státy.
Hornické techniky a mincovnictví
Způsob těžby určoval, v jaké podobě kov do mincovny přicházel. Rýžováním se z říčních náplavů získávalo zlato v podobě zrnek a šupinek, hlubinná těžba vyžadovala složité zpracování rudy – drcení, třídění, tavení a rafinaci. Obsah drahého kovu v rudě určoval ekonomickou životaschopnost dolu i mincovny.
Středověké hornické techniky zahrnovaly sázení ohněm, kdy se skála zahřívala ohněm a následně prudce ochlazovala vodou, až praskala. Vodní kola poháněla čerpadla pro odvodnění, stoupy pro drcení rudy a měchy tavicích pecí. Z kutnohorského stříbra se razily první pražské groše o ryzosti 932–933/1000.
Moderní těžba využívá kyanidové loužení pro získávání zlata z chudých rud, flotaci pro oddělování minerálů a elektrolytickou rafinaci, která dosahuje ryzosti 999,9/1000.
