Luteránství
Luteránství je jedna z hlavních větví protestantismu, která vzešla z reformace Martina Luthera zahájené roku 1517. Učí, že člověk je spasen z Boží milosti skrze víru, za nejvyšší autoritu uznává Písmo a jeho základním vyznáním je Augsburské vyznání z roku 1530. Převládlo v severním Německu a ve Skandinávii.
| Zakladatel | Martin Luther (1483–1546) |
|---|---|
| Počátek | 1517, Lutherových 95 tezí proti odpustkům |
| Základní vyznání | Augsburské vyznání, 1530, sepsal Filip Melanchthon |
| Uznání v říši | Augšpurský náboženský mír, 1555 |
| Souhrn vyznání | Kniha svornosti, Drážďany 1580 |
| Svátosti | křest, zpověď s rozhřešením, Večeře Páně |
| Hlavní oblasti rozšíření | severní Německo, Skandinávie, Pobaltí |
| V Čechách | uznáno Majestátem 1609, po roce 1620 zakázáno, znovu trpěno od tolerančního patentu 1781 |
Historie
Luteránství vyrůstá z reformního hnutí, které se spojilo se jménem Martina Luthera (1483–1546), augustiniánského mnicha a univerzitního teologa ve Wittenbergu. Za symbolický začátek reformace se považuje rok 1517, kdy Luther svými 95 tezemi vystoupil proti praxi odpustků a otevřel spor o to, jak člověk dosahuje odpuštění a spásy. Kritika se rychle přenesla od jednotlivých zneužití k širším otázkám autority církve, role tradice a výkladu Bible. Reformní proud zároveň navázal na starší evropské snahy o nápravu církve a na humanistické prostředí, které podporovalo práci s původními texty.
V průběhu 20. let 16. století se z teologické polemiky stal zásadní společenský a politický konflikt. Reformace se šířila kázáním, tiskem a podporou části měst i územních vládců v říši. Lutherova exkomunikace a spory s císařskou mocí vedly k tomu, že se reformní hnutí muselo vymezit nejen vůči Římu, ale i vůči jiným reformním proudům. Právě tato potřeba jasného vyznání víry vyústila v předložení Augsburského vyznání císaři Karlu V. na říšském sněmu v Augsburgu roku 1530. Text sepsal Filip Melanchthon; shrnul hlavní body učení a položil základ pozdější konfesní identity. Teologické spory i mocenské střety pokračovaly, a proto se v polovině století hledala i právní pravidla soužití vyznání v rámci Svaté říše římské.
Zlomem se stal Augšpurský náboženský mír z roku 1555, který uznal luterské vyznání jako legální součást říšského náboženského uspořádání a zavedl zásadu, že náboženství poddaných určuje vládce země. Tím se luteránství stabilizovalo jako církevní tradice se svou správou, školstvím i bohoslužebnou praxí. Současně ale uvnitř luterského prostředí probíhaly spory o výklad některých článků víry, například o vztah víry a skutků nebo o povahu Kristovy přítomnosti v eucharistii. Tyto neshody vedly k sepsání Formule svornosti (1577), která měla sjednotit učení a ukončit nejvyhrocenější vnitřní konflikty. Na ni navázalo vydání Knihy svornosti v Drážďanech roku 1580, souboru luterských vyznavačských spisů, jenž dodnes tvoří konfesní základ mnoha luterských církví.
V českých zemích měl Lutherův proud výrazný ohlas už v 16. století. Luteráni se podíleli na společném postupu nekatolických stavů, jehož výsledkem byla Česká konfese z roku 1575. Sepsali ji novoutrakvističtí teologové za podpory luteránů a Jednoty bratrské. Císař Maxmilián II. ji neschválil; uznal ji až Majestát Rudolfa II. z roku 1609, který nekatolíkům zaručil svobodu vyznání. Po porážce stavovského povstání roku 1620 a následné rekatolizaci se však veřejný prostor pro luteránství uzavřel a jeho další vývoj se na dlouho přesunul do exilu. Legálně mohly luterské sbory v Čechách a na Moravě znovu vznikat až po tolerančním patentu Josefa II. z roku 1781, který vedle katolické církve připustil vyznání augsburské a helvetské.
Učení a bohoslužebná praxe
Luteránská tradice se opírá o důraz na ospravedlnění člověka z Boží milosti skrze víru, nikoli na základě zásluh. Bible je chápána jako nejvyšší norma učení, zatímco církevní tradice má význam tehdy, pokud je s Písmem v souladu. V praxi to vedlo k tomu, že se bohoslužba oproti pozdně středověké podobě zjednodušila, ale neztratila liturgickou strukturu: zachovala čtení z Písma, kázání, společnou modlitbu i zpěv. Výrazným rysem se stala práce s mateřským jazykem v kázání a v části liturgie, což posilovalo srozumitelnost pro širší veřejnost.
Za svátosti se v luteránství obecně uznávají křest, zpověď s rozhřešením a eucharistie (Večeře Páně). V učení o eucharistii luteránství trvá na reálné Kristově přítomnosti, i když způsob jejího vyjádření se liší od římskokatolické teologie. Pro luterskou spiritualitu je typický důraz na „povolání“ (smysluplnost každodenní práce a odpovědnosti) a na to, že víra se má projevovat v životě člověka, nikoli jako prostředek ke spáse, ale jako její přirozený důsledek.
Organizace luterských církví se historicky vyvíjela různě: někde se prosadila biskupská struktura, jinde správa řízená synody a sbory. Společným znakem je centrální postavení kázání, vzdělávání duchovních a podpora školství.
