Rekatolizace

Rekatolizace je proces opětovného zavádění katolické víry v zemích, které za reformace 16. století přešly k protestantství. V českých zemích probíhala od porážky stavů na Bílé hoře roku 1620 do tolerančního patentu roku 1781 a proměnila zemi i po stránce hospodářské, kulturní a mincovní.

Historie

Rekatolizace začala jako reakce na reformaci Martina Luthera z roku 1517 a na šíření protestantských učení po Evropě. Tridentský koncil v letech 1545 až 1563 stanovil hlavní zásady protireformace. V habsburských zemích získala rekatolizace systematickou podobu za vlády Ferdinanda II. Štýrského, který se stal českým králem roku 1617. Jeho nekompromisní postoj k nekatolíkům byl jednou z příčin českého stavovského povstání a následné třicetileté války.

Po porážce českých stavů na Bílé hoře 8. listopadu 1620 začala násilná rekatolizace českých zemí. Už v dubnu 1624 vyšly císařské patenty, které povolily jediné náboženství a zakázaly nekatolíkům vykonávat ve městech živnost; téhož roku vznikla první rekatolizační komise. Roku 1627 vydal Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské, které katolickou víru ustanovilo jedinou povolenou v Čechách, o rok později platil obdobný dokument pro Moravu. Nekatoličtí šlechtici museli konvertovat, nebo do šesti měsíců prodat majetek a opustit zemi. Měšťanům a poddaným byla lhůta zkrácena na tři měsíce.

Hlavními vykonavateli byli jezuité, kteří do Čech přišli už roku 1556. Po Bílé hoře získali kontrolu nad pražskou univerzitou a vzdělávacím systémem, zakládali koleje, gymnázia a semináře pro výchovu nového katolického kléru. Roli sehrály i další řády – kapucíni, františkáni, dominikáni a piaristé. Církevní instituce převzaly rozsáhlý zkonfiskovaný majetek po protestantské šlechtě.

Rekatolizační komise procházely jednotlivá panství a města a kontrolovaly vyznání obyvatel. Kdo odmítl konvertovat, musel odejít. Odhady historiků uvádějí, že české země opustilo 150 až 200 tisíc lidí, především řemeslníků, obchodníků a vzdělanců; odliv způsobil hospodářský úpadek celých měst a oblastí. Tajní nekatolíci, kteří konvertovali jen formálně, přežívali hlavně v pohraničí až do tolerančního patentu Josefa II. z roku 1781.

Rekatolizace změnila kulturní orientaci českých zemí. Místo kontaktů se severním protestantským prostorem se země otevřela vlivům katolického jihu, hlavně Itálie a Španělska. Nastoupilo baroko v architektuře, výtvarném umění i literatuře, vznikala poutní místa jako Svatá Hora u Příbrami nebo Svatý Kopeček u Olomouce. Kult svatého Jana Nepomuckého, kanonizovaného roku 1729, se stal symbolem barokní zbožnosti.

Hospodářské důsledky byly dlouhodobé. Odchod protestantských řemeslníků a obchodníků ochromil celá odvětví, konfiskace majetku a jeho předání katolické šlechtě a církvi změnily vlastnickou strukturu země. Vznikla nová katolická aristokracie cizího původu – Lichtenštejnové, Buquoyové, Černínové a Colloredové. Jezuitský řád se stal největším pozemkovým vlastníkem v českých zemích.

Projevy v mincovnictví a medailérství

Rekatolizace zásadně ovlivnila ikonografii českých a moravských ražeb. Na mincích se objevují katolické symboly – Panna Marie, svatí patroni, kříže a monogram IHS. Příkladem jsou mariánské tolary ražené v Olomouci nebo svatováclavské dukáty. Medaile se staly nástrojem šíření katolické víry.

Církevní instituce získaly právo razit vlastní pamětní mince a medaile. Pražské arcibiskupství, olomoucké biskupství i významné kláštery vydávaly ražby k církevním slavnostem, svěcením kostelů a kanonizacím, jezuité razili medaile pro své koleje a k výročím řádu. Kvalita těchto ražeb je vysoká, pracovali na nich přední medailéři doby.

V období rekatolizace vznikl také specifický typ svátostek – drobných medailonků s náboženskými motivy, které věřící nosili jako ochranu. Razily se z různých kovů podle majetnosti kupujících, od zlatých pro šlechtu po mosazné a cínové pro prostý lid. Poutní místa vydávala vlastní svátostky jako památku pro poutníky.