
Na začátku roku 1590 opouštěl jedenáctiletý arcivévoda Ferdinand Štýrský Hradec, aby pokračoval ve studiu u jezuitů v bavorském Ingolstadtu. Před odjezdem si zvolil heslo podle slov apoštola Pavla: Legitime certantibus corona – koruna náleží těm, kdo zápasí podle pravidel. Z chlapce vyrostl císař Ferdinand II. Habsburský, který získal korunu českou, uherskou i římskou, a tu českou musel po sesazení získat zpět zbraněmi. Jeho vládu lze číst v zákonech i v kovu: od zlehčených tolarů dlouhé mince po stojící postavu císaře ve zbroji, kterou nesou pozdější mince Ferdinanda II.
Ve zkratce
- Ferdinand II. (1578–1637) se stal českým králem v roce 1617; v srpnu 1619 ho stavové sesadili a téměř současně byl zvolen císařem.
- Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 trvala jednu až dvě hodiny; 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců povstání.
- Roku 1622 pronajal mincovny konsorciu Jana de Witteho; jeho zlehčená dlouhá mince skončila v prosinci 1623 státním bankrotem – kaládou, při níž tolar za 150 krejcarů klesl na 20 krejcarů.
- Obnovené zřízení zemské z 10. května 1627 učinilo českou korunu dědičnou a katolictví jediným povoleným vyznáním.
- Od roku 1623 nesou české tolary Ferdinanda II. stojícího panovníka ve zbroji, aby se odlišily od zlehčených kiprových ražeb.
Štýrský Hradec, Ingolstadt a první protireformace
Ferdinand se narodil 9. července 1578 na hradě ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla II. Štýrského, nejmladšího syna císaře Ferdinanda I., a Marie Anny Bavorské z rodu Wittelsbachů, která byla zároveň manželovou neteří. Karel II. vládl Vnitřním Rakousům – Štýrsku, Korutanům, Kraňsku a přímořským državám. Sám byl zbožný katolík, v letech 1572 a 1578 však musel luterské šlechtě a měšťanům povolit náboženské ústupky, protože bez jejich peněz nemohl budovat obranu proti Osmanům. Ferdinandovu výchovu řídila hlavně matka: v osmi letech začal chodit do jezuitské školy v Hradci a v jedenácti odjel do Ingolstadtu, kde na jeho studia dohlížel strýc, bavorský vévoda Vilém V.
Otec zemřel 10. července 1590, jen několik měsíců po synově odjezdu. Rudolf II. jako hlava rodu svěřil Vnitřní Rakousy regentům, nejprve arcivévodovi Arnoštovi a potom Maxmiliánovi III., a Ferdinand zůstal v Ingolstadtu až do konce roku 1594. Spolu s bratrancem Maxmiliánem Bavorským patřil k nemnoha budoucím panovníkům své doby, kteří prošli univerzitním studiem.
Plnoletým se Ferdinand stal koncem roku 1596; v prosinci ho jako vládce uvedli štýrští stavové, počátkem dalšího roku mu přísahaly věrnost i ostatní země. Na jaře 1598 se vydal do Itálie, ve Ferraře se setkal s papežem Klementem VIII. a v Loretu podle svého prvního životopisce, zpovědníka Viléma Lamormainiho, slavnostně slíbil, že ve svých zemích obnoví katolictví. Po návratu nařídil 13. září 1598 vypovědět ze Štýrska, Korutan a Kraňska všechny protestantské kazatele a učitele a na protesty stavů odpověděl, že ve věcech víry nemají pravomoc. Od října 1599 objížděly země zvláštní komise složené z preláta a vysokého úředníka. Dosazovaly katolické faráře, pálily zakázané knihy a měšťanům dávaly na vybranou mezi konverzí a odchodem, zatímco sedlákům se odejít zpravidla nedovolilo. Luterské šlechtice Ferdinand ke konverzi nenutil, zakázal jim ale držet si vlastní kazatele. Postup, který ve Štýrsku vyzkoušel jako dvacetiletý, uplatnil o čtvrt století později v Čechách.
Majestát a cesta k české koruně
Spor, do kterého se Ferdinand v Čechách zapletl, měl starší kořeny. Reformace, kterou roku 1517 zahájil Martin Luther, rozdělila říši na katolická a protestantská území. Augsburský mír z roku 1555 dovolil říšským knížatům určovat vyznání poddaných podle zásady cuius regio, eius religio – čí vláda, toho víra –, chránil však jen katolíky a luterány. Kalvinisty nezahrnoval vůbec a o tom, zda smějí protestantská knížata zabírat církevní statky, se v říši vedl spor po další desítky let.
V Čechách žilo vedle sebe několik nekatolických vyznání a stavové náboženskou svobodu chápali jako součást zemského práva. Roku 1609 si ji vymohli na oslabeném Rudolfovi II. Majestátem. Listina z 9. července 1609 potvrdila Českou konfesi z roku 1575, stanovila, že nikoho nelze nutit ke katolickému ani jinému vyznání a byla zapsána do zemských desek jako zákon. Jak daleko svoboda sahá, se ale přesně neřeklo. Protestanti tvrdili, že smějí stavět kostely i na pozemcích katolických prelátů, katolíci to odmítali. Zákon z roku 1609 pro takové spory předpokládal zvláštní soud, napůl katolický a napůl evangelický, ve vypjaté atmosféře roku 1618 se ho ale nikdo nedovolal.
Habsburkové se mezitím přeli mezi sebou. Matyáš postupně připravil bratra Rudolfa II. o Uhry, Rakousy a Moravu a na jaře 1611 musel Rudolf postoupit i českou korunu; Matyáše korunovali v Praze 23. května 1611. Rudolf zemřel v lednu následujícího roku. Matyáš i jeho bratři byli bezdětní a Ferdinand, jediný z Habsburků, kdo už měl děti, se tak stal přirozeným dědicem.
Na jaře 1617 Matyáš vážně onemocněl a svolal český sněm. Většina stavů dědičné právo Habsburků na českou korunu odmítla, po jednání však všichni kromě dvou šlechticů a dvou měšťanů souhlasili, že Ferdinanda „přijímají“ za krále; jedním z těch dvou šlechticů byl Jindřich Matyáš Thurn. Ferdinand slíbil dodržovat Majestát – až poté, co se poradil s jezuity – a 29. června 1617 byl korunován ve svatovítské katedrále. Pražská mincovna k té příležitosti razila zlaté a stříbrné korunovační ražby, mezi nimi drobný žeton, který má ve vavřínovém věnci na jedné straně korunované písmeno F s číslicí II a na druhé nápis CORONAT BOHEMIAE REX 1617. Vládu za nepřítomného krále převzalo deset místodržících, sedm katolíků a tři protestanti. Tajnou smlouvou z 29. července 1617 uznal Ferdinandovo nástupnictví i španělský král Filip III., za příslib území v Alsasku a v Itálii, a 16. května 1618 jej uherský sněm v Prešpurku prohlásil za krále.
Praha 1618–1619: defenestrace, obležená Vídeň a dvojí volba
Spor o výklad Majestátu vyhrotily dva kostely. V Broumově, městě patřícím benediktinům, vrchnost zavřela protestantský kostel a v Hrobu na pozemcích pražského arcibiskupství dala nový kostel zbořit. Za původce zákroků měli protestanti dva katolické místodržící, Viléma Slavatu z Chlumu a Jaroslava Bořitu z Martinic. Dne 22. května 1618 se předáci opozice ve Smiřickém paláci na Malé Straně dohodli na defenestraci a ráno 23. května vystoupili ozbrojení šlechtici pod vedením Thurna a Václava Budovce z Budova do místodržitelské kanceláře na Hradě. Po bouřlivém improvizovaném soudu vyhodili oba místodržící a jejich sekretáře Filipa Fabricia z okna. Všichni tři pád přežili.
Katolíci jejich záchranu přičítali Panně Marii; podle tradice Martinic při pádu vzýval Ježíše a Marii. Protestantští autoři Pavel Skála ze Zhoře a Václav Budovec naopak tvrdili, že dopadli na smetiště a papíry. Slavata to popřel a psal, že dopadl tvrdě na kamení. Archeologický výzkum pod Ludvíkovým křídlem žádné smetiště nenašel; pád zřejmě zmírnil prudký svah, po kterém se těla svezla, a tlusté oblečení. Fabricius utekl do Vídně, Martinic ještě téže noci do Bavorska. Stavové v následujících dnech zvolili vládu třiceti direktorů, vyhlásili zemskou hotovost a začali najímat vojsko.
Ferdinand byl v té době v Prešpurku, kde se o událostech dozvěděl 27. května. Naléhal na Matyáše, aby do Prahy vyslal vyjednavače, a když to nepřineslo výsledek, prosazoval tvrdý postup. 1. července 1618 byl korunován uherským králem a po návratu do Vídně dal 20. července přímo u vchodu do Hofburgu zatknout kardinála Melchiora Khlesla, nejvlivnějšího Matyášova rádce. Za uvěznění kardinála byl Ferdinand automaticky exkomunikován; papež Pavel V. ho rozhřešil ještě před koncem roku.
Matyáš zemřel 20. března 1619. Ferdinand ještě jednou potvrdil Majestát a pozval Čechy k jednání do Vídně; direktoři však dál zbrojili. 30. dubna 1619 se Albrecht z Valdštejna, tehdy velitel moravského pěšího pluku, zmocnil v Olomouci moravské zemské pokladny, 96 000 tolarů, a odvezl ji do Vídně. Ferdinand ji moravským stavům vrátil. Počátkem června stál Thurn s asi patnácti tisíci muži před Vídní, kde bylo jen kolem tří set vojáků. 5. června vnikli do Hofburgu zástupci rakouské protestantské šlechty s požadavkem potvrdit jejich náboženské svobody. Než je Ferdinand musel přijmout, dorazil do města oddíl císařských vojáků a deputace se rozešla; Ferdinand to sám pokládal za zásah Prozřetelnosti. Thurn odtáhl 12. června, když Buquoy o dva dny dříve porazil u Záblatí Mansfeldovo vojsko.
Rozhodující týdny přišly koncem léta. Země Koruny české uzavřely 31. července 1619 konfederaci a v druhé polovině srpna generální sněm prohlásil Ferdinanda za sesazeného. 26. srpna zvolili stavové novým králem kalvinistu Fridricha Falckého, hlavu Protestantské unie. Ferdinand se mezitím objížďkou přes Salcburk a Mnichov dostal do Frankfurtu a 28. srpna ho kurfiřti jednomyslně zvolili císařem – včetně falckého hlasu. Zpráva o jeho sesazení v Čechách přišla do Frankfurtu týž den, Ferdinand však odjel až po korunovaci 9. září. Fridrich přijal českou korunu 28. září a 4. listopadu 1619 byl korunován ve svatovítské katedrále; obřad nevedl arcibiskup, ale utrakvistický administrátor Jiří Dikast. Ferdinand si mezitím 8. října v Mnichově zajistil Maxmiliána Bavorského. Ten stanul v čele obnovené Katolické ligy, Ferdinand mu slíbil uhradit válečné náklady a zárukou se později staly Horní Rakousy.
Obě strany sporu se opíraly i o vlastní minci. Stavové už od června 1619 razili podle nové mincovní instrukce v Praze, Kutné Hoře a Jáchymově mince bez panovnického portrétu, jen s korunou, českým lvem a opisy MONETA REGNI BOHEMIAE a IN DEO FORTITVDO (V Bohu je síla). Zavedli také nový nominál, dvacetičtyřkrejcar, a Fridrich v jeho ražbě pokračoval už se svým portrétem.

Bílá hora a staroměstská exekuce
V létě 1620 obsadil Tilly s ligistickým vojskem Horní Rakousy a saský kurfiřt Jan Jiří, kterému Ferdinand slíbil Lužice, do nich vtrhl. Spojená vojska císaře a Ligy pod velením Karla Bonaventury Buquoye a Johanna Tserclaese Tillyho pak postupovala k Praze; porady štábu vedl Maxmilián Bavorský. Stavovská armáda Kristiána z Anhaltu zaujala postavení na návrší Bílá hora západně od města. Bitva začala v neděli 8. listopadu 1620 kolem poledne útokem císařských na levé stavovské křídlo. Protiútok jízdy mladého Kristiána z Anhaltu nakrátko uspěl, pak se stavovské vojsko rozpadlo. Celé střetnutí trvalo jednu, nejvýš dvě hodiny a pěchota u zdi obory Hvězda se vzdala až po houževnatém odporu.
Ztráty stavovské armády se odhadují na čtyři až pět tisíc mužů. Fridrich byl během bitvy v Praze. Následujícího dne uprchl s rodinou do Vratislavi a posměšná přezdívka zimní král, kterou mu katolická propaganda dala už v prvních týdnech vlády, mu zůstala.
Ferdinand jmenoval místodržícím v Čechách Karla z Lichtenštejna a zřídil mimořádný soud. V únoru 1621 bylo zatčeno 61 osob. Tribunál pod Lichtenštejnovým předsednictvím soudil podle císařských instrukcí, ne podle zemského práva, a obhajoba nedostala slovo. Část rozsudků byla zmírněna; nakonec zůstalo 27 trestů smrti a čtvrcení se vykonalo až na mrtvých tělech.
Popravy na Staroměstském náměstí trvaly 21. června 1621 od páté do desáté hodiny ranní. Kat Jan Mydlář popravil tři pány, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů, mezi nimi Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Budovce, Kryštofa Haranta a Jana Jesenia, kterému nejprve vyřízli jazyk. Odsouzený Martin Fruwein z Podolí zemřel už 7. června pádem z Bílé věže, a rozčtvrceno tak bylo jeho mrtvé tělo. Dvanáct hlav vystavil kat v železných koších na Staroměstské mostecké věži; jedenáct z nich tam zůstalo až do vpádu saského vojska v listopadu 1631.
Následovaly konfiskace: zcela nebo zčásti přišlo o majetek přes 450 šlechticů a měšťanů. Generální pardon z roku 1622 účastníkům povstání zachoval život, ne však statky. Rudolfův majestát Ferdinand zrušil. Zabavené statky se navíc prodávaly v době, kdy se v zemi platilo zlehčenými penězi.
200 Kč na první nákup a e-book „5 pravidel pro první minci“ zdarma
Napište nám e-mail. Obratem pošleme kód na 200 Kč (platí 14 dní při nákupu nad 2 000 Kč) a tři strany, po kterých poznáte, co dělá minci cennou, jak se čte zachovalost a na co se ptát prodejce.
Dlouhá mince a kaláda: státní bankrot roku 1623
Zlehčování mince zesílilo už za vlády Fridricha Falckého, který v roce 1620 zavedl nový kiprový osmačtyřicetikrejcar. Po Bílé hoře pokračovaly ve stejném směru královské mincovny. Pražská mincovna razila na Ferdinandovo jméno takzvané kiprové tolary v hodnotě 120 a 140 krejcarů, s číslem hodnoty vyraženým přímo v opisu líce. Vypadaly jako tolary – poprsí císaře ve zbroji s vavřínovým věncem a vysokým okružím, na rubu korunovaný dvouhlavý orel s rakouským štítem –, stříbra v nich ale ubývalo. Název se odvozuje od německého kippen, houpat se.
Dne 18. ledna 1622 uzavřela dvorská komora smlouvu, kterou císař na jeden rok od 1. února pronajal všechny mincovny v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích mincovnímu konsorciu. Navenek ho zastupoval pražský obchodník nizozemského původu Jan (Hans) de Witte, stříbro sháněl židovský finančník Jakub Baševi, iniciátorem byl místodržící Karel z Lichtenštejna a mezi společníky patřili úředník české komory Pavel Michna z Vacínova a Albrecht z Valdštejna, kterého císař týž den jmenoval vojenským velitelem Čech. Za pronájem měli zaplatit šest milionů zlatých. Konsorcium dostalo monopol na výkup stříbra a zlomkového kovu a právo zakládat nové mincovny.
Smlouva předepisovala ražbu tolarů po 150 krejcarech, zlatníků po 75 a půlzlatníků po 37,5 krejcaru. Mince ale obsahovaly jen zlomek dohodnutého stříbra. Místo vídeňské hřivny o 280 gramech, ze které se mělo razit 79 zlatníků, se podvodně počítalo s pražskou o 253 gramech a ryzost tolarových nominálů klesala až ke dvěma lotům, tedy zhruba k osmině. Stopadesátikrejcarový kus přitom vážil kolem 24 gramů a na pohled to byl skoro tolar. Jak málo stříbra v takových mincích bylo, ukázaly ještě zkoušky z podzimu 1623: když kutnohorská mincovna přetavovala dvouzlatníky přivezené z Prahy, získala 16. října z 31 947 kusů o váze 3 131 hřiven jen 1 003 hřiven ryzího stříbra. Konsorcium touto mincí platilo nájemné, skupovalo za ni stříbro i statky zabavené po Bílé hoře.
Smlouva vypršela v únoru 1623. Císař 31. března rozhodl, že ražbu znovu převezme státní správa; Kutná Hora razila dobrou minci už od 22. dubna, 16. května dostalo konsorcium potvrzení, že slíbených šest milionů zaplatilo celé, a lehká mince se přestala razit nařízením z 2. června 1623. Zlehčené kusy ale zůstaly v oběhu.
Ceny tomu odpovídaly. Kutnohorský kronikář Mikuláš Dačický z Heslova zapsal v srpnu 1623, že staré stříbrné tolary platily osm až deset zlatých a nacházely se jen zřídka, zatímco nových tolarů a grošů, „na větším díle měděných“, bylo všude dost. Koncem roku 1623 se starý tolar směňoval až za 600 krejcarů a dukát za 1 200.

V prosinci 1623 vyhlásil císař kaládu (z italského calata, pokles), tedy státní bankrot. Stopadesátikrejcarový tolar klesl na 20 krejcarů dobré mince, pětasedmdesátikrejcarový zlatník na 10, osmačtyřicetikrejcar na 6 a čtyřiadvacetikrejcar na 3 krejcary. Výměna kiprových mincí běžela do konce roku 1625. Vydělali ti, kdo stihli lehkou mincí splatit dluhy nebo koupit statky; prodělal každý, komu zůstala v truhle.
Kolik si společníci odnesli, se neví – jejich rukama prošly desítky milionů zlatých, ale věrohodné údaje o zisku jednotlivých členů chybějí. Dědice nájemců stíhal až Ferdinand III. De Witte, povýšený roku 1624 do šlechtického stavu s přídomkem z Lilienthalu, pak financoval Valdštejnovy podniky; po vojevůdcově prvním sesazení přišel o úvěr a 11. září 1630 spáchal v Praze sebevraždu. Baševi zemřel roku 1634 v Mladé Boleslavi.
Obnovené zřízení zemské a rekatolizace
Po potlačení povstání se Čechy řídily nařízeními z Vídně a Lichtenštejnovou místodržitelskou mocí. Protestantské kazatele vykázal Ferdinand z Prahy už koncem roku 1621. Jeho zpovědníkem se po smrti Martina Becana v lednu 1624 stal jezuita Vilém Lamormaini, zastánce tvrdého postupu. 25. března 1624 Ferdinand slavnostně zopakoval přísahu, že v zemích obnoví katolictví, a 18. května zakázal v Čechách a na Moravě protestantské bohoslužby, a to i šlechticům na jejich panstvích.
Výsledek shrnulo Obnovené zřízení zemské, které Ferdinand podepsal 10. května 1627 pro Čechy a 10. května 1628 pro Moravu. Vydal je bez souhlasu sněmu, jako vítěz, podle něhož stavové vzpourou svá práva ztratili. Česká koruna se stala dědičnou v habsburském rodě a volba krále zanikla, katolictví bylo jediným povoleným vyznáním a němčina dostala stejné postavení jako čeština. Duchovenstvo se stalo prvním stavem na sněmu a všechna královská města měla dohromady jediný hlas. Zemské úředníky jmenoval král a jen on mohl udělit obyvatelské právo, inkolát; stavům zůstalo povolování daní. Na textu podle dobového výroku nejvíc „kovali“ Vilém Slavata, jeden z defenestrovaných místodržících, a slezský šlechtic Ota z Nostic.
Mince dostaly v zákoně jen krátký článek: král si ražbu ponechal jako své právo a sliboval „takový řád, aby obecnému dobrému pomoženo bylo“ – čtyři roky po kaládě slib, který se teprve musel prokázat. Šlechtici a měšťané, kteří odmítli přestoupit, museli zemi opustit, poddaní na výběr neměli. Odešly tisíce lidí, mezi nimi Jan Amos Komenský, Pavel Stránský či Václav Hollar. 25. listopadu 1627 byl v Praze korunován českým králem Ferdinandův syn Ferdinand III. a k té příležitosti vznikly korunovační tolary s nápisem, že uherský král Ferdinand III. byl 25. listopadu korunován za krále českého (CORONA[TVS] IN REGEM BOHEMIAE), a heslem PIETATE ET IVSTITIA (zbožností a spravedlností).
Edikt restituční a Valdštejn: vrchol moci a pád generalissima
Proti dánskému králi Kristiánovi IV. a jeho spojencům nabídl Ferdinandovi vlastní armádu Albrecht z Valdštejna, který z pobělohorských konfiskací nashromáždil obrovský majetek a od roku 1625 byl vévodou frýdlantským. Vojsko o desítkách tisíc mužů mělo podle zásady „válka živí sama sebe“ žít z kontribucí obsazených zemí. Valdštejn porazil 25. dubna 1626 Mansfelda u Desavy, vyčistil Slezsko a obsadil Meklenbursko, Pomořansko a Holštýnsko; Meklenbursko mu císař po sesazených vévodech udělil. Ve vévodství Frýdlantském si od roku 1626 razil vlastní mince v Jičíně, mincovní právo mu Ferdinand potvrdil 16. února 1628.
Na vrcholu moci vydal Ferdinand 6. března 1629 Edikt restituční. Bez souhlasu protestantských říšských stavů nařizoval vrátit katolické církvi církevní majetek zabraný po roce 1552 a znovu stanovil, že augsburský mír chrání luterány, ne kalvinisty. Vrátit se měla arcibiskupství brémské a magdeburské, řada biskupství a více než stovka klášterů. Magdeburk a Halberstadt pak Ferdinand svěřil svému mladšímu synovi Leopoldu Vilémovi. V severním Německu, kde byla moc císaře dosud nejslabší, ho prováděli císařští komisaři s Valdštejnovou armádou v zádech.
Valdštejn sám edikt považoval za politicky nerozumný, protože sjednocoval protestanty proti císaři. Na kurfiřtském sjezdu v Řezně v létě 1630 chtěl Ferdinand prosadit volbu syna římským králem a podporu války o Mantovu. Saský a braniborský kurfiřt na protest proti ediktu nepřijeli a katolické kurfiřty vedl Maxmilián Bavorský, který žádal Valdštejnovo propuštění. Ferdinand ustoupil: o sesazení rozhodl 13. srpna 1630 a Valdštejn listinu převzal 6. září v Memmingenu. Ještě během sjezdu přistál v Pomořansku švédský král Gustav II. Adolf.

Švédové 17. září 1631 porazili Tillyho u Breitenfeldu a otevřela se jim cesta do jižního Německa i do Čech. Ferdinand musel Valdštejna povolat zpět. 15. prosince 1631 ho jmenoval velitelem na omezenou dobu a göllersdorfská dohoda z 13. dubna 1632 mu dala neomezené velení, právo jmenovat důstojníky, konfiskovat a rozhodovat o příměří i míru – současníci jeho postavení nazývali directorium absolutum. Valdštejn vyhnal Sasy z Čech, u Norimberka odolal Švédům a 16. listopadu 1632 se s nimi střetl u Lützenu. Bitvu nevyhrál, padl v ní ale Gustav Adolf.
Během roku 1633 Valdštejn tajně vyjednával se Saskem, Braniborskem, Švédskem i Francií a zdráhal se zaútočit; proč, je dodnes nejspornější otázkou bádání o něm. Tajný soud, k němuž tlačili hlavně španělští Habsburkové, ho uznal vinným. 24. ledna 1634 podepsal Ferdinand tajný patent o jeho sesazení a 18. února byl v Praze vyhlášen veřejný patent, který Valdštejna obviňoval z velezrady a nařizoval dopravit ho živého, nebo mrtvého. Valdštejn s asi stovkou mužů ujel z Plzně do Chebu, kde se chtěl spojit se Švédy. V noci 25. února 1634 tam důstojníci Butlerova dragounského pluku nejprve na hradě pobili jeho nejbližší druhy a pak irský kapitán Walter Devereux Valdštejna probodl v domě na náměstí, kde bydlel. Císař vrahy odměnil a Valdštejnovy mince dal stáhnout z oběhu.
Nördlingen, Pražský mír a poslední roky
Vojensky se Ferdinandovi po Valdštejnově smrti dařilo. Spojené císařské a španělské vojsko, v jehož čele stál vedle kardinála-infanta Ferdinanda i císařův syn, porazilo 5. a 6. září 1634 Švédy u Nördlingenu; švédský velitel Gustav Horn padl do zajetí a Švédové museli vyklidit Bavorsko. O změně ediktu Ferdinand jednal už od února 1633 a v roce 1635 uzavřel se saským kurfiřtem Janem Jiřím Pražský mír – vyjednaný na Pražském hradě, kde válka před sedmnácti lety začala. Edikt restituční tím fakticky padl, rozhodným datem pro církevní majetek se stal 12. listopad 1627 a Sasko dostalo Horní i Dolní Lužici, které Ferdinand odstoupil bez souhlasu českých stavů.
Klid nenastal. Francie kardinála Richelieua, která dosud protestantské spojence jen financovala, vstoupila v roce 1635 do války otevřeně a z náboženského konfliktu se stal zápas o rovnováhu velmocí. Ferdinandovi zbylo zajistit nástupnictví. Na sjezdu v Řezně, kde mu kurfiřti v roce 1630 volbu syna odmítli, dosáhl 22. prosince 1636 toho, že Ferdinanda III. zvolili římským králem. Císař pak odjel do Vídně a tam 15. února 1637 ve věku 58 let zemřel. Válka, která začala oknem pražské místodržitelské kanceláře, trvala ještě jedenáct let.
Mince Ferdinanda II.: stojící císař, tolary a dukáty
Po kaládě se české mincovnictví postavilo na nové základy. Od roku 1624 se počítalo podle vídeňské hřivny o 280 gramech místo pražské a mincovní řád z 1. ledna 1625 stanovil soustavu: dukát 3,495 g zlata ryzosti 986/1000, říšský tolar 28,82 g ryzosti 891/1000 v hodnotě 90 krejcarů, groš čili tříkrejcar, dvojkrejcar, krejcar, půlkrejcar a čtvrtkrejcar zvaný fenik. Dukát se stal jedinou zlatou mincí a z vídeňské hřivny mincovního stříbra se razilo devět a tři čtvrtě tolaru.
Aby se tolary, půltolary a čtvrttolary dobrého zrna na první pohled lišily od kiprových, objevila se na nich v roce 1623 celá postava stojícího panovníka ve zbroji, do té doby vyhrazená dukátovým ražbám. České mincovny tento typ držely až do konce Ferdinandovy vlády, moravské ražby si ponechaly poprsí. Na líci tolaru stojí korunovaný císař ve zbroji s okružím, v pravé ruce žezlo opřené o rameno, v levé říšské jablko, u boku meč. Opis FERDINANDVS II D G R IM S A G H BO REX se čte Ferdinandus II Dei gratia Romanorum imperator semper augustus, Germaniae, Hungariae, Bohemiae rex – Ferdinand II., z Boží milosti římský císař, vždy vznešený, král Německa, Uher a Čech. Na rubu je korunovaný dvouhlavý orel se štítem s českým lvem na prsou, obtočeným řetězem Řádu zlatého rouna, a opis ARCHID AVSTR DVX BVRG MAR MOR – arcivévoda rakouský, vévoda burgundský, markrabě moravský – s letopočtem.

Tentýž typ razily Praha, Kutná Hora i Jáchymov. Číslo hodnoty v opisu (120, 140, 150) naopak prozrazuje kiprový tolar z let dlouhé mince. Za Ferdinandovy vlády razily vedle tří českých mincoven také Brno, Olomouc, Mikulov, Vratislav, Nisa, Opolí, Hlohov, Ratiboř a Zaháň. Kutnohorské groše nesou na líci císařovo poprsí a na rubu orla s rakousko-burgundským štítem; vedle krejcarů s orlem se v letech 1624–1627, nejspíš v Kutné Hoře, razily i krejcary s českým lvem místo poprsí.
Ve zlatě vznikaly vedle dukátů i jejich násobky, dvoudukáty, pětidukáty a desetidukáty, často se stojícím císařem mezi korunovanými štíty Čech a Uher. Na pražské ražbě z roku 1629 níže je pod orlem značka mincmistra Beneše Hübmera, půlměsíc s hvězdou. V červnu 2022 se ve 104. aukci síně Aurea prodal olomoucký desetidukát z roku 1636 v exkluzivní zachovalosti s ražebním leskem za 6,66 milionu korun včetně přirážky.

Mince Ferdinanda II. z našeho e-shopu
Koruna pro toho, kdo zápasí podle pravidel
Ve Štýrském Hradci, odkud jedenáctiletý Ferdinand odjížděl s heslem o koruně, si dal roku 1614 – čtyři roky před defenestrací – stavět mauzoleum pro sebe a svou rodinu. Pohřbili ho v kryptě tohoto mauzolea pod prostou jmenovkou; výzdoba stavby se dokončovala ještě půl století po jeho smrti. Českou, uherskou i císařskou korunu nakonec získal. Pravidla, podle kterých o tu českou zápasil, si však po roce 1620 napsal sám: v rozsudcích staroměstského tribunálu, v Obnoveném zřízení zemském i v mincovním řádu, který po kaládě vracel do oběhu dobrou minci. Stojící císař ve zbroji na jeho tolarech je takovou korunou v kovu – vítězství vyražené do stříbra, které po letech dlouhé mince muselo znovu dokázat, že má skutečnou hodnotu.
Miroslav Uďan
