Dlouhá mince

Dlouhá mince je historické označení pro znehodnocené mince ražené v Čechách a na Moravě v letech 1621–1623, za působení mincovního konsorcia Hanse de Witte. Obsahovaly mnohem méně stříbra, než odpovídalo jejich nominální hodnotě, a velmi dlouho trvalo, než se dala dopočítat jejich skutečná hodnota – odtud název.

Historie

Pojem dlouhá mince vznikl v období počátku třicetileté války, kdy habsburská monarchie hledala peníze na vedení konfliktu. Po porážce českých stavů na Bílé hoře roku 1620 získalo konsorcium podnikatelů v čele s finančníkem nizozemského původu Hansem de Witte monopol na ražbu mincí v českých zemích. Mezi členy konsorcia patřili vlivní jedinci jako Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova a Karel z Lichtenštejna.

Systém fungoval na principu pronájmu mincovních regálií – konsorcium platilo panovníkovi fixní částky a zisk generovalo snižováním obsahu stříbra v mincích při zachování nominální hodnoty. Zatímco roku 1618 se z hřivny ryzího stříbra razilo 19 zlatých, podle smlouvy konsorcia to bylo 79 zlatých a ryzost hrubších mincí klesla až ke 125/1000. Zbytek tvořila měď.

Označení „dlouhá“ souviselo s komplikovaným vyčíslováním reálné kupní síly těchto platidel. Obchodníci museli složitě přepočítávat kurzy, protože nominální hodnota neodpovídala skutečnému obsahu drahého kovu.

Souběžně se ustálil termín kiprové ražby, odvozený z německého kippen, wippen – kolísat, houpat se. Metafora vystihovala nestabilitu měnového systému, kdy hodnota peněz prudce kolísala. Německé označení Kipper a Wipper se užívalo pro výrobce nehodnotných peněz.

Situace vyvrcholila měnovou katastrofou roku 1623. Koncem roku měl starý tolar kurz až 600 krejcarů a dukát 1 200 krejcarů. Císař Ferdinand II. byl nucen vyhlásit v prosinci 1623 kaládu – státní bankrot spojený s měnovou reformou. Kiprové mince se vyměňovaly za zlomek nominální hodnoty, například 150krejcar za 20 krejcarů dobrého zrna; drobnější mince se nevyměňovaly. Správa mincoven přešla zpět na královské mincmistry. Hans de Witte po pádu Valdštejna roku 1630 přišel o úvěry a 11. září 1630 spáchal v Praze sebevraždu.

Po kaládě se obnovila ražba hodnotné mince dobrého zrna. Základem se místo pražské hřivny stala vídeňská hřivna o hmotnosti 280 g a mincovní řád z 1. ledna 1625 stanovil pro říšský tolar hmotnost 28,820 g při ryzosti 891/1000. Aby se tolary dobrého zrna viditelně lišily od kiprových, nesly české ražby portrét stojícího panovníka ve zbroji.

Ekonomické důsledky a mechanismy

Systém dlouhé mince představoval formu státem organizované inflace. Panovník získával okamžité příjmy z pronájmu mincovních práv, zatímco ekonomické škody nesli poddaní. Konsorcium vydělávalo na rozdílu mezi nominální hodnotou a skutečnými náklady na výrobu znehodnocených mincí.

Podle Greshamova zákona vytlačovaly špatné peníze dobré z oběhu – kvalitní staré mince lidé schovávali nebo se vyvážely do zahraničí. V domácím oběhu zůstávaly pouze znehodnocené ražby.